Koníčky

[moderator]

tady si dejte své záliby koníčky a pochlubte se kdo jakou zábavu má.

[BigbossBigboss]

Nikdo nepřispívá , a tak přispěji já ,a jelikož mě baví psát a občas si nějakou tu povídku napíšu tak Vám to sem dám at se pobavíte a nebo taky ne , to už je na Vás....

Jak jsem se nenaučil plavat:

Vidím to jako dneska…
Jednoho krásného letního rána na mě přilítla ta má drahá dušička , má ze žen nejmilejší – matinka.
Je mi už asi 10 let, tedy jsem ve věku kdy se matky obvykle ještě poslouchají.
„ Tak hele“povídá mi ta dobrá žena,“ jelikož nesportuješ a prakticky nic neděláš, přihlásila jsem tě na plavecké závody, které se konají za čtrnáct dní, takže doufám , že mi tam neuděláš ostudu…“
Skončila se svým proslovem a zahleděla se do výšin nebeských , zřejmě v domnění, že jí tam napoví na jakém místě se asi umístím,kdežto já se v tu chvíli dokonale probudil a ve svých nezletilých 10 letech jsem přemýšlel o nespravedlnosti, malomyslnosti, hlouposti a dalších nedefinovatelných slovech…
Tak já který mám sport nejraději za devatero horami…
Já který netuší že když se řekne fotbal , tak si jdu pro tu flekatou kouli a ne pro hokejku…
Já který neví co to je ofsajd, faul a dodnes nechápe jak se počítá tenis, tak já mám jít sportovat a notabene ještě plavat?
Napočítal jsem do svých obvyklých 3 333, zhluboka jsem se nadechl a namísto abych řekl :
“ má drahá máti, asi jsi se zbláznila , dej si sprchu ./Ovšem ve svých 10 letech poněkud kulantněji/, tak ze mě vypadlo:“ no tak tedy jo“.
A šel jsem si otráveně koupit své první plavky a brýle a knihu o kursu první pomoci při utopení.
Byly to mé první plavky v životě a překvapilo mě že to jsou vlastně dámské kalhotky pro pány, jelikož tenkrát slípky ještě nebyly a už tato má poznámka měla moji drahou maminku varovat, ale nevarovala.
Dále se opájela vítězstvím v okresním přeboru plavců, kdy já jakožto její prvorozený syn stojím hrdě na stupni nejvyšším , dívám se zasněně do dálky , v dáli zní národní hymna a ona vykřikuje hystericky do davu : „ podívejte, tak tohle je můj syn, o Bože…“
Bohužel nebo spíš bohudík ,to byla jen a jen její představa, i když i o tom s odstupem času dnes pochybuji, jelikož se mě zapomněla zeptat na podstatně důležitou část , a to :
jestli umím plavat…
Přátelé, nezklamu vás – neumím.
No neumím, já vlastně ani pořádně nevím.
Ve škole jsem si tu želvu vždycky nějak odkroutil, ale plavání mě nebavilo a symbol kapra byl pro mne příliš vzdálen , díky mé vrozené lenosti, a nechápal jsem co je zajímavého na plácání se rukama po vodě.
To v dívčích sprchách to bylo vždy daleko zajímavější a i tam jsem býval mokrý od hlavy až k patě – vzrušením a potom i hanbou , když mě za závěsem našla má největší láska ze třídy- copatá Šárka.
Ukázala mi co děvčata mají dole,ukázala mi jazyk a nakonec i dveře s hysterickou učitelkou.
/Díky tomu jsem předčasně dospěl a mohl konečně poznat že“lulánka“ nemají všichni a to dole u holek je podstatně zajímavější/
Neměl jsem tedy to srdce zkazit matince tu radost a nadšení a říct jí tak naplno – že plavat neumím.
Ostatně divím se že to nepochopila, jelikož pokud vím ,ona sama se bojí i vany plné vody a při představě polknutí plné lžíce polévky dostává osypky, tak po kom mám potom dědit plavecké geny, když jsem nejvíce a nejčastěji plaval v průšvizích svých nerozvážných klukovských let?
Panebože to byly krásná léta…
Ona byla tenkrát při síle , plná života , ale radosti s námi moc neužila /byli jsme tři pěkní darebáci/ , a tak jsem ji nechal ve sladké nevědomosti a čekal jsem trpělivě na den D.
A ten přišel dřív , než by člověk čekal.
Najednou jsem vzal odvahu ,ručník , mýdlo, brýle a …plavky.
Na plaveckém areálu nás bylo nepočítaně.
Všichni se někam hrnuli a já s nimi, všichni se svlékali , já s nimi.
Najednou se šlo do sprch a já s nimi…/aby jste rozuměli mému konání , vůbec jsem netušil co to vlastně provádím a tak při své vrozené inteligenci , jsem si odvodil, že budu přesně dělat to co ostatní…/
Po koupeli jsme přišli k bazénu, kde okolo běhali již nervózní rozhodčí s píšťalkou, a nějací týpci s háky.
Zřejmě je mají na to aby někoho hlouběji potopili , pomyslel jsem si a dál jsem vířil a kroužil rukama i trupem, jak jsem to zpozoroval u ostatních , statných závodníků…
Přišel čas …
První startující přišli k blokům, stoupli si na ně , ohnuli hřbet a čekali na výstřel – skok - a byli ve vodě.hnali se jak o závod ,silní , plni energie a odhodlání.
Přišel můj čas.
Setřel jsem si krůpěj z čela , zamával ležérně své nadšené matince a stoupl si odhodlaně na bloky.
Ohnul jsem se /tenkrát to ještě šlo/ a…. zazněl startovní výstřel.
Čtyři mí kolegové plavně skočili do vody a upalovali jako by jim šlo o život.
Já plavně odraziv se plnou silou skočil placáka , potopil se a …. šlo mi skutečně o můj holý život.
Vždyť já neuměl plavat a čím více jsem se snažil plácat rukama a kopat nohama tím hlouběji jsem se nořil. Začal jsem polykat vodu a pomalu ale jistě jsem se loučil se svým mladým životem.
Všichni ostatní byli zaměstnáni ostatními plavci a jen já se pomalu loučil sám se sebou,když najednou kde se vzal , tu se vzal podebral mě za plavky hák a vytáhl mě za ně na břeh.
Najednou jsem přesně věděl k čemu jsou takové háky dobré.
„Děkuji ti můj zachránče nebeský… „pomyslel jsem si , když tu se ozvalo:“ ty debile proč tam lezeš , když neumíš plavat, který pitomec tě přihlásil, vždyť jsi se mohl utopit.“
Ale mě to v tu chvíli bylo jedno, nebo´t se stalo to co si mamka představovala, byl jsem najednou pro celý bazén středem pozornosti a na malou chvíli si užíval pochybnou slávu debila , který je na plaveckých okresních závodech a neumí plavat.
Hlouček pozorujících plavců a jejich rodičů se okolo mě shlukl a odněkud zdáli na mě koukali dvě vystrašené oči, ze kterých jsem rozpoznal lásku, štěstí, strach , ale i hrdost nad tím , že jsem měl dost odvahy a … skočil.
Myslím , že teprve v této chvíli mamině došlo , co vlastně zavinila a tak s graciézností dámy se ke mně prodrala, vzala mě za ruku a odvádějíc mne jen hrdě pronesla:“pojď jdeme domů…, a já jí byl v tu chvíli opravdu velmi vděčný za to , že se už nikdy v životě nezmínila o tom , abych šel někdy někam sportovat….

[BigbossBigboss]

Jak jsme přežili Himaláje:
´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´


„Varuji Vás !
Nechoďte na dvanáctku!“první varovná a výstražná slova po vstupu do ráje snů, pohody a klidu, jak stálo na vývěsním štítu horské boudy –zvané Medvědí na úpatí vrcholků českých Himalájí….
Tato slova na nás kalným zrakem vyštěkl člověk ,nebo něco tomu podobného ihned při vstupu do budovy.
„ To byl člověk nebo YETTI ?“, uteklo mi samovolně a sevřel pevněji svoji kabelu.
Vyplašeně jsme se ohlédli zda to skutečně patří na nás.
Patřilo!
Sotva to dopověděl, tak se odebral směrem do výšin, zřejmě do své brlohu přezimovat neboť venku mrzlo až praštělo a foukal studený vítr.
Na moji slabou větrovku i náladu úplně parádní věc.
Po tomto seznámení se s místním topičem/jak jsme se později dověděli/, a úvahou ,že zde bude jistě velká legrace, jsme se v počtu sedmi osob odebrali do svých pokojů, v mysli malebných, čistých, útulných a úhledných – ve skutečnosti a po otevření dveří a svých očí, které jsme zase rychle s úlevou zavřely, jsme stáli v pokoji s 5 skříněmi ,umyvadlem, jedním oprýskaným stolkem, lampičkou, která naposledy svítila asi před 55lety a 4 postelemi a okny tak vysoko , že jsme neviděli ani zbyteček toho světýlka co ještě venku zbýval….
„Tohle je pokoj , nebo skladiště?“, ujelo mi bezděky, a vzápětí bych se nejraději kousl do rtů za tu prostořekost, neboť se odněkuď ozvalo:“Bud rád že bydlíš, tohle není HILTON“
Práskl jsem tedy s taškou ke dveřím/tam jsem měl totiž své lože/, kdežto můj kamarád s kamarádkou až za zdí, prý kvůli tomu, abych se na ně nedíval, a hlavně hlídal vstupní dveře…
„Já nejsem pes hlídací…“,ohradil jsem se nasupeně a rozhlížel se opatrně kolem,aby mě zase někdo nenapadl zákeřně zezadu.
Šlo se na večeři.
Gulášek se šesti, tak jako tradičně a už se láduji, a nálada se mi kupodivu pod vlivem chuťových buněk zase jen o něco málo zlepšuje.
Je pátek večer a banda sedmi podezřelých osob/alespoň se na nás osazenstvo v tu chvíli tak kouká/,
se sešla u první večeře společného stolu a lože.
„Tak bando na zdraví a na to že jsme se tu sešli…“, snažím se nejen o konverzaci, ale hlavně o to , aby se nám pod vlivem alkoholu rozproudila krev.
Tento pokus mi ale moc nevyšel, jelikož jeden stále hladí svou novou přítelkyni,dívá se jí do očí pošilhávaje přitom po bramburcích na stole, neboť jak tvrdí láska prochází nejdříve žaludkem a shodil šest kilo, je plný dojmů,ale něco malého by se do něj ještě vlezlo a žužlá jí ucho tak , že to vypadá jako že by i měl chuť na něco lepšího, a druzí dva spolu popíjejí nealkoholický nápoj s klidem Angličanů.
Jediný kdo se mnou jakž takž drží basu je ještě nezletilá, byť pěkně rostlá, mladá a krásná dívčina, pro kterou mám nejedno hezké slůvko a svůj úsměv č. 465 tj,naprosto přiblblý idiot, ale i slabost, kterou utajuji asi stejně nápadně ,jako když dáte slona do kukuřičného pole.
Tato naše nezletilá ,co se zúčastňuje více či méně našich společných akcí, se hrdinským činem pustila do urputného boje se skleničkou něčeho hnědého lepkavého a silně aromatického .
Likéru zvaného česky „tlamolep“ a anglicky:“CAROLANS“.
Hrdinně usrkla a znalecky zakroužila jazykem v místě kde jí ukáplo.
Sladké rty olízla a já sledoval znaleckým okem místo na kterém přistála kapička tohoto moku.
V tu chvíli jsem si přál býti tou malou kapičkou…..
Otřásl jsem se.
Netušil jsem zda zimou, odporem k té tekutině, anebo vzrušením nad velkou představivostí…
Každopádně jsem ale tušil , že s touto partou se asi dnes večer neopiji, a budu muset býti v pohodě a na suchu…
Ne, že by mi to tak moc vadilo.Ostatně hrát na hudební nástroj aniž bych ho měl mi nedělá takové potíže, a tak jsem do rytmů samby, začal vyluzovat zvuky pralesní zvěře, načež se můj soused začal ovíjet a hledat potměšilou včelku Máju…
Nechal jsem toho a objednal si také nealko.
Ostatně samotnému opravdu pít nechutná.
Po hodině nám odpadli první živočichové, a jelikož se i bar chystal pomalu do spánku, odebrali jsme se na pokoj plný ženskosti, života,něžnosti a …konečně i alkoholu.
To mě napadlo již při prvním vstupu do tohoto pokoje , kde vás namísto tradičním chlebem a solí vítali:červeným vínem ,kyselým jablkem,bublavodou, teplou koupelí,laskavým úsměvem žen,nealkoholickými nápoji, a přiblblým úsměvem domácího pána: Brtníka z Brtníku.
„Sedni si někam a pij“, poručil , a tak jsem poslechl a po vzoru posluž si a učiň, jsem si lehl do nejbližší postele.
Bohužel nebo naštěstí /i když jak pro koho/zrovna do té, co patřila mé oblíbenkyni.
Ne, že by mi to vadilo, ale ona se zatvářila jako že my dva se tam rozhodně nevejdeme, a navíc mačkat se na jedné posteli s něčím tak pochybným jako jsem já, tak na to nemá ani chuť , ani žaludek a navíc ani místo.
Na protest tomuto učiněnému příkoří začala zpívat žalmy a sepisovat závěť.
Jak jsem později zjistil, tak moji.
Jelikož si odmítla sundat boty a chtěla své pahory odhalit až v nouzi nejvyšší, pokud dobrovolně nezahynu potupnou smrtí , či přirozeným stářím , neboť jak tvrdí :“můj pták kokrháč již dávno přestal zpívat“, dospěla k názoru, že mi přece jen ty své bagry ukáže.
Lidi jak vypadají nohy po celodenním obutí ví snad každý z nás.
Po sundání bagančat se z nohou začal jako lehký jarní opar nad řekou sunou někam do výšin , takový ozon – že mistr ROMADUR, by se jen zastyděl a šel se polít a uhořet…
Tak potupná smrt!!!
O Bože za co?
Přesto jen tak ledabyle malinko uhnula a já se svalil ke zdi , která nejen že studila, ale navíc byla strašně neosobní, a tak jsem se malinko přitulil, řkouc, že něco tak teplého jsem již dlouho necítil.
Teprve po hodině jsem ovšem zjistil, že to teplo , o kterém jsem si myslel,že je z jejího mladého těla,je vlastně jen trapná náhražka.
V posteli ležela nahřívací láhev s teplou vodou ,o kterou jsem se vehementně opíral v domnění , že se jedná o pravý silikon.
Je půl třetí ráno, a mě se zavírají oči.
S posledními silami se probouzím a raději vstávám , protože bych jinak asi usnul.
Odcházím do svého pelíšku,kam se skládám do věčných lovišť spánku spravedlivého a ničím nerušeného.
Je sobota!
Po příjemném probuzení /zdálo se mi,že mě olizoval můj soused a kamarád,ale naštěstí to byl jen místní horský pes, který se sem vloudil omylem – zřejmě za žrádlem,ale zdál jsem se mu ještě příliš hubený a tak mě nechal naživu.Ostatně zemřít tak potupnou smrtí?/.
Ohmatal jsem se tedy a zjistil s úlevou, že všechny mé údy jsou na svém místě….
Po povinné hygieně a omytí dvou očních víček, jsem hrdě nastoupil v jídelně do řady již pěkně probuzených a hladových spolubydlících.
Přišla na řadu snídaně.
Ne že bych měl takový hlad, ale je to zaplacené, a tak má člověk pocit , že je to zadarmo.
Přišel i můj kamarád Honza, a začali jsme vskutku velmi střídmě:každý 8 rohlíků, 20dkg šunkového salámu, sýry, 8 nožiček párků,mnoho litrů čaje,feferonky a nakonec,ale opravdu už jen na chuť půl kila marmelády.
Je s podivem, že na horách opravdu tráví a to jsme ještě ani nevystrčili hlavu z baráku, natož z okna.
Chata se probouzí k životu.
Dětská chamraď,různých věkových i národnostních skupin, se vrhá se žravostí, chtivostí a hamižností nejprve na jídlo , rodiče a potom na celodenní hry, takže celý den je člověk vidí i nevidí, za to však náramně slyší….
Vymyslet tak pastičky na děti.
Bože, jaká to krása a představa lapeného dítěte, svíjící se v křečích smrtelného potu a chroptění…
Ta neskutečná slast!
Pomalu se blíží poledne a naše společnost v počtu sedmi zvířat, čeká na zbývající faunu,co má dorazit, tak aby z toho víkendu alespoň něco měli….
A měli……
se na co těšit, jenomže to jsme zatím netušili ani my.
Vize večerní zábavy a společného bytí byla ještě vzdálena krásným jasným a slunečným odpolednem, alespoň v našich představách, neboť venku již druhý den foukal vítr rychlostí orkánu a pokud jste chtěli přijít o oko, stačilo vyjít ven , neboť to co padalo odněkuď ze shora nebyl sníh ale kroupy velikosti tenisového míčku.
Někteří nadšenci dokonce místo hůlek brali rakety , ale po protržení strun se rychle dávali na ústup . do teplých krajin svařeného vína, kožešin a ženské náruče…..
A odpoledne se přiblížilo…
Naše nálada prudce stoupala, jak vypitým počtem skleniček teplého moku, oběda,ale i tím , že se blížila hodina ,kdy má dorazit zbývající část naší chátry, jak se o těch posledních dobrodruzích zmínil papundekl tedy pardon – pingl u baru.
Při obědě nastala povinná prohlídka jednotlivých jídel, neboť si samozřejmě každý objednal dle své chuti.
No prostě podle toho jak kdo pil a jak měl chuť , či jak byl po povinné kocovině z předešlého dne.
Každopádně nejlepší ukázka byla u mé slabůstky vedle , neboť si objednala kuře s broskví a kroketami.
Copak o to, bylo to velmi pěkné a jistě chutné, jen nevím proč jsem si při vyjmutí oné broskve z pěkně vytvarovaného ženského prsu , představil právě ten silikon , a jen tak ledabyle jsem jí to pošeptal.
Ovšem přátelé, tuto chybu již nikdy nedělejte, jelikož to co následovalo, byl jen následek toho všeho.
V očích oné zmíněné se objevily plamínky a jelikož jsem to vyslovil v okamžiku , kdy pusa byla plná a obrátila se ke mně , tak po zašeptání , již plná pusa nebyla, nebo´t byla vytvarovaná do krásného úsměvu, ovšem ne pro mě , jelikož jsem byl plný já , ale právě toho co ona měla ve své pusince.
Aniž bych si přál , tak jsem poznal, chuť , barvu, vůni , a část poživatiny, která byla všude jen ne v žaludku mé oblíbenkyně.
Korunu jsem tomu nasadil v okamžiku , kdy jsem reklamoval onen výtvor na talíři, jelikož ten prs neměl bradavku a já se dožadoval opravy a navrhoval tam dát dobře propečenou kroketu, s tím že tmavé jsou také hezké.
Bylo s podivem že oblíbenkyně byla schopna vůbec tuto krmi dojíst do úplného vytření talíře, čímž mi ovšem vytřela zrak.
Pravdou je , že v okamžiku , kdy se zařízla do silikonové broskve, mnou projela bolest , neboť má představivost je vskutku veliká.
Více už jsem ale sledovat nemohl, neboť mě přemohl šlehačkový pohár , který byl velký jako samotné Krkonoše a já ho bohužel pozřel těsně po obídku.
Podle toho to také tak dopadlo , a já si zkusil rychlý běh na krátké vzdálenosti , přesně do druhého patra , 30 metrů chodbou, pět metrů rovně,rychlost jsem ztratil při svlékání svého dresu a……..poserynkoval jsem se.
Tak mě napadá, že se to stává jakýmsi trapným rituálem , na všech našich akcích…
Spletl jsem se půl metru.
Měl jsem smůlu a nedoběhl k metě. Pohár zvítězil !
Byl král a já poražený.
Tak neblaze skončilo obídkové odpoledne plné pohody a už se čekalo opravdu na dorazení skupiny.
A ta dorazila.
Jako orkán za jasného dne se přiřítila poslední skupina.
No přiřítila, přátelé – uvažujte …
Jít s plnou polní pětikilometrový výstup do strmého kopce v zasněžené oblasti se svou přítelkyní, kamarádem a ještě s Whisky- to dá zabrat.
Jenomže co naplat.
Náš společný kamarád zvaný Peca, si dole u výšlapu postavil hlavu jako beran, vypadal jako vůl a pil jako kráva.
Dostal chuť na trochu Whisky.
Jednak proto že mu byla zima, a jednak proto, že to byla jediná možnost jak ho do těch výšin vylákat, protože jinak by tam zajisté umrzl a seděl jak Nastěnka co čeká na Mrazíka.
Jenomže přátelé na Pecu by čekal akorát tak pořádný zápal plic , neřkuli-kdo by se tu o něj v horečkách staral…
A asi po hodinovém výšlapu, přišlo na chatu něco upoceného, kulatého, zasněženého a neslušného jak ve tváři , tak ve výrazech.
I děti si všimly, že ten sněhulák je ve tváři kupodivu nějak červený a navíc vyluzuje zvuky typu: Eh,AH, OH – do prdele atd…
A byli jsme všici.
To bylo přivítání.
Ihned jsme sdělili pozdě příchozím kde co je ,a co je čeká ,a už se to připravovalo na večer, neboť nám barmistr slíbil živou kapavku tedy kapelu, co vyluzuje nějaké zvuky, taneček, dobrý mok i papu, no a tak nám nezbývalo než si sehnat dobrou náladu,košile, holicí strojky pro děvčata, a navrch i nějaký ten smrádek do podpaždí, až se budeme vlnit, tak aby se nám příliv enzymů a afrodiziak nějak moc nerozlil po sále.
Blížila se však teprve večeře, a my jsme s nedočkavostí zjišťovali , jak moc nám vyhládlo za ten celý nic nedělající den a těšili se na něco na zoubek.
I podávala se CHINA s broky,což někteří –konkrétně jedna naše kamarádka ohodnotila jen velmi nedbale:
“Doma bych to nežrala“,a jala se jen s velkými obtížemi prokousávat touto krmí.
Po večeři jsme všichni svorně oddechovali jako jeden muž/tedy pardon – byli tam samozřejmě i ty naše břehulky/,ale i ty měly kupodivu napráskaný vendelínek tak,že jedné praskl knoflík zrovna tam kde má pupík, a druhá si rozepnula pásek tak nešikovně, že švihla svého souseda přezkou a navíc se jí z kalhot vylilo něco, co pod páskem zaručeně nebylo vidět.
Blížila se hodina H.
Kapela ,zvící čtyři hráče si připravovala nástroje, zjevně spokojena nabitým sálem.budiž jim ke cti , že tím mysleli nás, neboť se nás sešlo celkem 13 a nikdo víc se již do té malebné místnůstky prostě nevešel.
Začalo se pít , hrát , zpívat a jíst.
Proudem tekly lihoviny a dobrá nálada.Začali jsme si prohlížet kapelu a co nevidíme.Zoufalce, který zpívá jako by chtěl spasit duši.
„Hele není on nějakej teplej?“, optala se mě opatrně má kamarádka barytonem, takže zaručeně musel slyšet , že mu chválí jeho růžovou košili.
„Asi není“,odpovídám, ale jestli ji nepřestaneš chválí tak se zamiluju“,pokračuji.
„Každopádně hlas má stejně pěkný , jako tu košili..“, vzápětí odpovídá další naše přísedící.
„S radostí vidím, že je nás tu víc, kdo má stejný vkus.Ještě chvíli a popereme se o něj…“, nechal jsem se slyšet se závistí, že si mě nikdo nevšímá, a to jsem si specielně na dnešní den umyl hlavu psím šamponem.
„Víte co?Zahrajeme si kostky.“ Navrhuje jeden z našich ďáblů a už pádíme pro 6 kostiček a snažíme se těm intelektuálům vysvětlit pravidla.
Nic nechápou…
Jeden z nich pochopil smysl a pravidla až po té co bylo dohráno, a on prohrál.Jednohlasně se dvěma osobami rozhodlo, že kdo prohraje platí rundu celému kolektivu.
Teprve v okamžiku kdy dostal do ruky celý telefonní seznam a on započal číst – zesinal, zezelenal a přiškrceným hlasem prohlásil:“Volové – tohle neunesu…“
Načež mu velmi klidně a pohotově bylo odpovězeno, ať si pozve svého zaměstnavatele, že mu to odveze i zaplatí.
Jen s těžkým srdcem se tedy ujal role hostitele a jal se objednat celý seznam různého pitiva a pitíčka, a dobrůtek.
Usedl s pláčem a pravil: „Zruinovali jste mě už nehraji…“, a jelo se druhé kolo. Dopadlo stejně jen s jiným poraženým.Reagoval stejně jen s tím rozdílem , že už se potom k nám nevrátil , jen venku jsme slyšeli dutou ránu.
„Asi se odpráskl..“, povídám,“ale ne, to jen mlátí hlavou do zdi,“říká jeho přítelkyně.
“On hrál ale nezná čísla, a tak si vyčítá , že se lépe neučil“, vysvětluje.
A tak se přestalo hrát a začalo se tančit.Někteří lehce jako vánek, někteří těžce, a někteří piloti nám roztáhli svá křídla v domnění , že jsou bombardér B 52 a jal se se svým protějškem lítat po place, naznačujíc nálet na Berlín v roce 45.
„Hele, mám žízeň“, prohlásila má kamarádka se kterou se opíjím , takřka se železnou pravidelností každý rok.
„Jdeme k baru a vyberem si ne?“ reaguji hbitě a začínám se olizovat.A tak vykračujeme hrdě, a pročítáme barevné etikety na nám neznámých lahvičkách.
„Hele, princezno, támhle je Jelcin a Puškin“, ukazuji na dvě známé lahvičky. „Tak to si dáme a už napřahuje pacinku“.
„Dáme si toho Ješkina a Pulcina, jó“, praví a já vytřeštím vopči.
Ježíšmarjá , ona to teprve četla a už je napraná, co teprve až se napije, vždyť to s ní praští – pomyslím si a hledím vyklidit pole.Marně .
Dožaduje se Ješkina a Pulcina a já sleduji marný boj číšníka s jeho potměšilým úsměvem na rtech.
„Hele, čoveče, on mi asi nerozumí“, uraženě se ke mně otáčí kamarádka – objednej to sám.
A já dobrák s duší dítěte žádám o dvě skleničky JUICE pomeranč a CAMPARI.
V klidu a pohodě popíjíme ,když tu najednou světe div se – na stole přistály zkumavky…
Že by nějaký zapomenutý profesor měl potřebu vybírat ranní moč ?
Je však podivné že ty zkumavky jsou plné nějaké červenohnědé tekutiny.
Jen s velkým přemáháním se dopracovávám k závěru , že okusím.
„Jak se to pije?“, ptám se pikolíka, který se škodolibým úsměvem hledí do mého přiblblého výrazu.
„No jak ..“, vezmeš to do pusy, bez rukou, přiťukneš si hubou a hodíš to do sebe“, odpověděl s klidem , jen mi zapomněl dobrák říct , že je tam pepř a je to poněkud pálivé.
A tak se nás 10 ujalo role naprostých pitomců a jali jsme se postupně dobývat zkumavek.
Ženám uchopení, jejich půvabnými a sladkými rtíky dělalo jisté potíže , ale nakonec se zručností sobě vlastní tvrdě zkumavku každá obemknula v pusince a již začalo přiťukávání se , se soustředěnou tváří , chichotáním se a pozorováním druhých , zda vypadají stejně pitomě jako oni.
A vypadali…, jsme tak ale všichni
Každopádně do druhého kola jsme se už nepouštěli, pro ohrožení zakládajících ohňů…
Netrvalo dlouho a přišel hlad.
Tedy přišel!
On od některých z nás ani neodešel, jen byl vlivem piva a alkoholu umlčen…
Přátelé, je půl druhé ráno, a na stole se objevil talíř velikosti pneumatiky traktoru ZETOR – a na tomto létajícím kolosu se válí a koupe v pohodě a klídku domácí tlačenka s cibulí a octem.
Je nepochopitelné , kolika strávníkům najednou vyhládne. Kupodivu i naše Twiggy děvčata najednou přestala myslet na nás/což není nic zvláštního/, na sex, ale hlavně na svou linii a bezlepkovou zaručeně pravou dietu a cpala se ,až jim vole v krku začalo přeskakovat.
Bylo vidět , že tato krmě byla podána v pravý čas , protože jinak by asi společnost pomřela hlady….
Jsme vysílení … - tancem , jídlem , pitím i létáním ….
Zábava proudí časem , stejně rychle jako naše sklenky do krku a blíží se pomalu konec zábavy.Všichni spokojeně uléhají a jen pár opozdilců a my se snažíme ještě držet trapně krok na parketu.
„Jdeme spát,“rozhodnu a jde se.
„ A každý do toho svého“, podotýkám , neboť se vzápětí dovídám tu strašnou novinu, že moje slabá chvilka pro moji nejdražší princeznu, je u konce, neboť do pokoje uléhá jeden ze zvířat.
„ No tam já spát nebudu…“ , nasupeně mi šeptá, a já ji uklidňuji tím , ať se nebojí , že já určitě také ne , a uléhám sám klidným a ničím nerušeným spánkem spravedlivých ve své komůrce i postýlce.
V tu chvíli je mi jedno kde kdo spí , a jak, a s kým.
Ráno je malebné, kouzelné a je příliš brzo na to, abych mohl doufat , že je někdo jiný vzhůru – je půl 9.
Oblékám se a jdu posnídat.
Překvapilo mě že ihned vzápětí za mnou vyráží mí dva nejbližší.
Na druhou stranu mi to přijde velmi vhod, neboť alespoň nejím sám.
Kuchař tušil nebezpečí z lihu a připravil česnečku.
Jelikož ji nesnáším –láduji se feferonkami, i přes nebezpečí , které mi hrozí.
Po hodině na sebe mrknem.
„Jdem je vzbudit“, svorně se domluvíme jako jeden muž/dáma promine/, a už jdeme vybírat ten nejstudenější led.Je zajímavé , že v těchto situacích nemusíme ani moc mluvit a víme o co se jedná.
S rukama plné ledového sněhu vyrážíme na osudnou osmadvacítku a útočíme jako vosí rojení na nejbližší spáče.
Brtník z Brtníku , to odnáší jako první.
„Co, co , co to je ?“ Blekotá zoufale mžouraje po světle a vetřelci , ohánějíc se trapně tlapou.
„Ježíš marjá to studí..“, křičí druhý a vytahuje z teplé postele, a vyhřátého břicha kusy ledu.
Aby mu to nebylo málo – přidávám mu.
„Já už ale mám…“ , ukazuje připitoměle levou ruku , natahujíc jí ke mně jako žebrák na Národní třídě a žbrblá něco o tom, že by si rád dal jedno pivo, než mu dojde, že to studený má pod tričkem a ne na stole ,v podobě dvanáctistupňového piva.
„Hovada, volové, pitomci…“ , ozývá se za námi , ale to už prcháme s pokoje , neboť hrozí výbuch atomové bomby v podobě medvěda co podrážděně vylézá ze své nory.
Uplynula další hodina a přiřítili se .
„Jdeme snídat…“
„Teď ?“, ptám se dívajíc na hodinky.
Vždyť je půl jedné.
„No nic, snídat se dá i s obědem dohromady..“ , v klidu a pohodě pravý Brtník a jde si naložit kopec upečených párků s feferony.
„Hele, ne že bych ti těch 15 párků , nepřál“, ale tahle porce je pro celý zájezd , a pokuď vím , tak ten je někde na cestě sem a ty jsi sám .
Varuji ho před akutním nebezpečí přežrání.
Nedbá a cpe se.
Potom vše zapije asi 10 litry čaje ,čímž potlačí přirozenou pachuť feferonek a spokojeně odkráčí balit.
Balit se jdeme i my, a smutně tušíme , že se blíží konec radovánek.
Smutně se ohlížíme zda nás někdo nezavolá zpátky a neprodlouží nám víkend.
Bohužel takový anděl není a nebude.
Ještě jdeme společně zaplatit barovou útratu.
Je spodivem , že většinou si každý rád upisuje, ale jsou mezi námi jedinci, kteří když zjistili stav účtenky, tak hlasitě protestovali a dožadovali se dopsání ještě asi 15 položek navíc, neboť prý toho muselo být o mnoho více, ale protože si to nepamatuje ani on a ani pikolík , tak to tam má připočítat od oka.
A tak se počítalo.
Z 250 Kč, účtenka stoupla rázem na 620Kč a on odcházel spokojen ve tváři úsměv dítěte a naprostého vítězství, nad tím jak je poctivý.
My ostatní jsme se zdrželi hlasování, neboť v tu chvíli by onen kamarád určitě nezvítězil a jemu by to bylo líto.
A to mu můžeme prosím slíbit s naprostou samozřejmostí, neboť něco tak lehkého a veselého jsme již dlouho a dlouho nezažili…
Je až neskutečné a k nevíře že banda unavených zhýralců dokáže vymyslet, či dokonce vyplodit, ještě myšlenku nebo dokonce nápad.
„ Hele, Honza stejně nelyžuje a tak pojede dolu rolbou a my si to dolu sjedeme a ještě si to tu užijeme…“,prohlásilo jedno z alkoholu zmutovaných zvířátek.
Nesdílel jsem při pohledu na horu plnou batohů stejný názor, neboť myšlenka práce a tahání se s touto horou šatstva a jídla a pití na rolbu a do auta a ven, ve mně vyvolávala odpor a zděšení,ale co naplat – většina byla pro a tak se to také provedlo.
Já zavalen tíhou batohů jsem byl donucen usednout do milého a známého baru ,ještě s jednou našich nelyžujících žen ,a dát si další z mnoha lihovin , při čekání na pojízdnou obludu, která mi matně připomínala atrakci na matějské pouti.
Ostatní nasadili svá pojízdná prkénka a byli v trapu.
Po trapném hodinovém čekání jsme nasedli do obludy s veškerou bagáží a za mávání a zamáčknutí kroupy v oku jme opustili „ rodinné hnízdečko“, na které budu dlouho vzpomínat.
Pravda netušil jsem, zda veškeré batůžky a batohy a tašky jsou naše , ale co naplat.
Každý si má hlídat svoje.
Jestli někomu něco chybí , ať si to vyšlape a s někým vymění.
Po příjezdu a strastiplné cestě při které jsem ztratil veškeré iluze o rovině a rovnováze, jsem zůstal na parkovišti jako přikovaný.
Situace vypadala velmi vážně, neboť při pohledu na naše auta, jsem dospěl k názoru, že budeme asi šlapat pěšky.
Na naše drahá autíčka a miláčky se dobýval sněžný muž.
„YETTI…“, uklouzlo mi bezděky, a už jsem se sápal po fotoaparátu, který mi ale z ruky vyklouzl tak nešťastně, že se rozbila čočka.
“A je po Nobelovce..“, hořekuji , neboť unikátní snímek Yettiho v českých horách by jistě byl velmi ceněný a ohodnocený.
Konečně důkaz o jeho pravosti by byl jistě uznán.
Jediný problém nastal v odchytu!
Jak prosím , chytit do holých , slabých rukou – sto padesáti kilové zvíře?
V tom se Yetti otočil a zaměřil kalný zrak na mě.
„Ten pohled odněku´d znám..“, myšlenkou jsem zabrousil ve své paměti, a najednou se mi vybavila tvář člověka, který ještě nedávno obýval stejnou chatu jako já.
“Brtník“,prolétlo mi hlavou…
„Nečum vole a pojď mi pomoct“, vyslovil svá první slova.Ve tváři zděšení z práce, celý od sněhu a zmrzlý na kost.
„Stavíš si tu iglů , nebo co to tady děláš ? , ptám se při pohledu na hromadu sněhu a lopatu co drží v ruce jako zbraň.
„Hovno iglů, „odpovídá, „jen se snažím dát do hajzlu ten zatracenej sníh jinak neodjedem“.“
„Kde jsou ostatní?“, ptám se naivně, neboť tu chátru nikde nevidím.
“Kde by byli“, praví nasupeně,“zdejchli se a máme je potom vyzvednout, jeli se spokojeně vyžít.“,a dál nasupeně odhrabává.
„Hele, nechci ti do ničeho kecat, ale slyšel jsem něco povídat o tom , že nějakej debil, dělá přední hlídku rolbě…“, a potutelně se směji , neboť chvíli před tím jsem zaslechl jednoho z řidičů jak vyprávěl o tom, že při sjezdu potkal nějakého zasněženého debila co kličkoval jako zajíc na něčem, matně připomínajíc lyže a při zafunění rolby v zádech skočil 15 m do roklinky s lyžemi na nohou, takže v závěru vypadal jako oštěp zapíchnutý do zěmě, ale špičkou nahoru…“dobírám si ho.
„Blboune, kdybys věděl,jak jsem se lekl, a jak jsem si ulevil…“ozvalo se vzápětí a já mu na to odvětil , že to nemusím vidět , a bohatě mi stačí že to cítím….
Každopádně vše dopadlo jak mělo a po půlhodinovém odhrabání 10 metráků sněhu byla auta připravena.
“Odjezd , bando“, ozývá se Brtník , který i přes veškerou únavu projevil alespoň ještě trochu života a už se sápe k volantu
.“Ještě naberem ostatní a jede se domů.
A já si jen matně vzpomenu na repliku z jedné divadelní hry:
„Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to je mi smutno…“, a mávám českým Himalájím svojí tlapkou…
Sbohem , však se ještě vrátíme, posílám vzdušný pozdrav a zamačkávám kroupu, která mi mimoděk vyklouzla z oka…
Unaven se obracím v autě a zaklubávám se do polohy spící…………………………
Skončil další z mnoha víkendů a já se propadám do říše plné fantazie s přáním a myšlenkou ať se brzy zase uskuteční něco tak šíleného jako teď……………………………………………………………………………………..

[BigbossBigboss]

tak dvě povídky zatím pokud se budou líbit přidám zatím se mějte .. Lupence zmar!

[Staňka]

"Dobrý...

[BigbossBigboss]

Hody,hody doprovody…

„Tak jsme tady…“, halekáme, vylézajíc z auta.
Příjezd do známého města,známého domu a ke známým lidem – vskutku velkolepý…
Vysvětlím: Pomalu , ale jistě se blížily velikonoce, a Vám už dobře známí šílenci v podobě dvou mě milých lidiček, pronesli s nevinou tváří:“Kam pojedeme slavit?“, a dali mi tak najevo, že jako hlava starších, moudrých a jim milých přátel bych měl říci, kam mě mé srdce táhne…
„Nevím…“, kličkuji a snažím se zaměstnat nějakou bohulibou činností.
Bohužel mou směšnou snahu , snadno prokoukli a nedali se odbýt.
“Tak kam?“, opět další kulometná salva a mě nezbývá , než se této myšlence déle věnovat…
Konečně ve mně něco zabzučelo a já pronáším hrdě svoji myšlenku:“pojedeme do Turnova!
Stejně to pořád slibujeme, a nic , tak ať si nás užijí a víc už nás společně nikdy nepozvou…“.
A tak se jelo .
V den D se vzalo auto,které se naložilo hromadou šatstva a zbytečností jako například mě, a jelo se.
Nutno podotknout, že dva dny před tím nás v Praze přepadla zimnice.
Tedy ne žlutá, ale Vám tolik známá a má drahá slabůstka,která se nám věnovala s veškerou péčí a dojemností či slabostí ženy, neboť:vygruntovala naši chajdičku, umyla okna, setřela stoletý prach z nábytku a vyžehlila prádlo pro půlku Prahy a ještě stačila udělat skvělou snídani, po které jsem toužil a snil celý život:2 rohlíčky pěkně namazané, sladký úsměv, a …kávu teplou, ale bohužel slanou…
I stane se!
Jen nevím, zda schválně, omylem a nebo prostě jen tak.
Jak ji tak znám podezírám jí z atentátu, ovšem spletla si sůl s jedem.
Moje štěstí.
Tak tuto drahou slabůstku jsme naložili včetně další slabé dívčiny Pavly a již dobře Vám známého Brtníka z Brtníku a jelo se do městečka.
Cesta probíhala v celku klidně až na občasné vyskakování naší slabůstky z auta.
Tento špatný zvyk má z doby, kdy spatřila po cestě plakát svého oblíbeného zpěváka etra Muka, a jak se tak vykláněla z okénka, aby zahlédla ještě alespoň kousek z jeho sporé papírové postavy – prostě vypadla.
Od té doby padá a vyskakuje z auta pořád.
Cestou jsme se zastavili na nákup , abychom přivezli nějaké jídlo.Nakoupilo se v podobě několika málo lahví a jelo se dál.
Bohužel náš řidič, byl již tak žízniv , že nevydržel a po shlédnutí láhve a opakovaného simulovaného omdlévání za jízdy, jsme mu prostě tu jednu láhev museli otevřít.
Uslyšel zasyčení a praskot špuntu.
Ožil.
„Hele,opatrně - to jablko je sice kyselé, ale není zrovna z nejlehčích „,a podávám mu celou ještě zcela zaplněnou láhev.
Uchopil láhev do levé ruky a mohutně si lokl.
„Nechte kolovat“, pronesl po dalším loku a přendal si láhev do pravé ruky a my pochopili, že koloběh láhve se odehrává pouze v jeho části a tudíž asi ani neochutnáme…
Poznali jsme to vzápětí i na jízdě, nebo´t jsme najednou jeli systémem – levá- pravá-levá-pravá.
„Držte kurs a kormidlo…-flotily směrem na pravobok“, vykřikuje – a mává směrem do předu a houká jako parník.
Ale přesto se nám podařilo dostat se ve zdraví do městečka naděje, života ,radosti a velikonoc.
„Tak jsme tady…“,pronášíme hrdě a díváme se již do nám známých tváří rodičů, kteří při pohledu na zbědované a utýrané auto ani nedutají, jen útrpně hledí kdo z toho vlastně všechno vyleze.
Přivítali jsme se srdečně včetně jejich psa Aidy, která také ví, jak se má dobře vychovaná fena chovat a jala se mě olizovat tak , že jsem si připadal jako zmrzlina v létě.
Ohnal jsem se .
Uraženě tedy odešla , a od té doby jsem byl její úhlavní nepřítel.
„Dejte si věci nahoru..“, vykřikuje nebohá, žena a matka mých přátel, a jen kroutí hlavou kam dáme tolik krámů a proč vezeme na dva nebohé dny celou Prahu s sebou.
Ubytovali jsme se, a sešli zpět do obývacího pokoje, kde jsme se jali vyprávět historky z Prahy, a pochlebovat jejich drahé dcerušce a mé slabůstce, jak byla skvělá a pomohla nám v bytečku.
„A doma neudělá zhola nic..“, hořekuje ta dobrá žena a jala se opět věnovat bohulibé činnosti v kuchyni.
Jak jsem později poznal, zřejmě nejoblíbenější části z celého domu, neboť jsem měl možnost a příležitost poznat tu skvělou věc, že z této místnosti prakticky po celé tři dny nevycházela a k nám naopak chodily - po celé tři dny takové lahody a pochutiny, že jsem byl na konci velikonoc donucen povolit pásek o tři dirky a kalhoty rozpárat ,abych se do nich vůbec vešel.
Nechápal jsem jak mohou být všichni tak štíhlý….
Jelikož už byl přece jenom večer, chystalo se co s ním.
Brtník , který zcela vyjímečně byl s námi,prohlásil, že ví, jak zahájit pátý sjezd bývalých funkcionářů a již vytáčel mě neznámé číslo kde se ozval čísi hlas, a já slyším už jen:“no tak domluveno, a ať jste tady…“
Zatvářím se nedůvěřivě a zřejmě to na mě poznala má slabůstka, která mi šeptla do ucha silou orkánu:
“Pojďme se projít…“, a tak jsme vyrazili.
Po hodinové procházce jarním večerním Turnovem,jsme spokojeně dorazili domů.Tam byla nálada v plném proudu a najednou vše ztichlo.
Bylo tam mrtvo jak v pitevně…
„Co je , „ptám se Ivy, ale ta jen krčí rameny.
“Nevím „,odpovídá , a tak zcela nepoznamenaní vstupujeme do místnosti plnou lidiček.
Zkušeným a rychlým zrakem raněného orla ,zpozoruji mě neznámé i známé osoby, a k údivu většiny ostatních se již hrnu k první, kterou poznávám …
„Ahoj Janinko“, halekám dříve než si mě všimne a už jí líbnu na čelíčko tak , že ztrácí rovnováhu i zájem o své okolí a je plná dojmů z toho , že jí něco takového jako já vůbec po letech poznalo.
Její matinka v první chvíli omráčena tím vpádem do místnosti, jen hledí, kdo že se to tak vehementně dobývá na její dceru, ale pak poznává, že se jedná jen o mě , a jelikož již měla kdysi dávno tu čest, jen lhostejně mávne rukou.
„Líbej si koho chceš, ale mě tedy ne“, a ledabyle mi podává svou ruku, která voní po tlačence, a já vzpomenuv si na to že jsem nevečeřel, okusil chuť jejích prstů.
Vstává i hlava rodiny, tedy tatínek a já tuším nebezpečí.
Napřimuji se abych vypadal větší, zastrkuji břicho, abych vypadal tenčí, a podávám mu svou rozklepanou ruku, kterou uchopí s nedbalostí sobě vlastní a gestem šlechtice…
„Ha, asi nějakej cimprlín…“, pomyslím si a zmáčknu mu ruku silou bejka, takže vidím , na jeho tváři zděšení a úlek, neboť měl zřejmě pocit , že strčil ruku do svěráku.
„To máš za to povyšování“,říkám si stále v duchu a kochám se jeho výrazem s naprosto srdečným úsměvem č. 725 –tj.tvař se jako když musíš a nemáš kam……
Jsme si představeni.
Díváme se na sebe jako dva nepřátelé před soubojem, já bohužel mírně šilhajíc, neboť chuť tlačenky z prstů jeho ženy Boženky,do kterých jsem se před tím zakousl, ve mně vyvolala obrovský hlad a projevilo se to na mém orlím zraku slepého debila.
Stále ovšem jsem ve střehu jelikož nevím jak se chovat.
Po chvilce trapného a mě zcela přirozeného mlčení se prolomí ledy a on pronáší první věty a historky, a já….
Bože , jak mě se ulevuje.
Slyším po dlouhé době čistý moravský přízvuk a slova jadrná, leč slušná, ovšem skládaná se srdečností, vtipem a radostí ze života.
„Tak ty budeš můj chlap…“, pomyslím si a pouštím se do boje.
A vypaluji jednu historku za druhou a vyprávím a povídám a bavím společnost tak, že najednou zjišťuji pro mě trapnou skutečnost:
Brtník z Brtníku umírá smíchy na prasknutí bránice,mí přátelíčkové skoro slzí smíchy a drží se za půlky aby jim náhodou neustříklo,a má slabůstka se směje od ucha k uchu , takže to vypadá jako že se jí hlava už nikdy nesrovná do původní podoby, a je to škoda , protože to byla moc pěkná hlavička, a rodiče mých přátel se baví prakticky stejně.
I ostatní se dobře baví, alespoň podle reakcí, jen jeden človíček , byť se usměje , přece jen je nějaký zasmušilý.
Je mi pravda trochu divné , proč se jeho oči podobají zraku kobry před uštknutím,ale jelikož jsem od přírody dobrá povaha a nenechám se odradit –stále pokračuji a útočím i já, svojí přirozenost tichostí a plachostí a radostí ze života…
Končím s vyprávěním a v tom se ozve zpod stolu:
“Mámo, musíme rychle domu…“tohle se nedá vydržet.
“Vždyť ten chlap je ještě horší než já…“
“Bože, kde jste ho vyhrabali…?“, a roztáhne pusu od ucha k uchu, bohužel zrovna v okamžiku , kdy kolem prolétá moucha masařka a v domnění , že si zkrátí cestu doletu Strahovským tunelem, vletí mu přímo do dýchací trubice a Milan /tak se náš hrdina dne jmenuje/,vytřeští oči jako pulec co se má stát žábou a vychrlí s kašlem asi 350 slov za minutu.
Ale já vím , že jsem si tohohle chlapíka získal svými skromnými , sporými a jen občasnými výroky, kdy jsem měl možnost sem tam něco říci mezi hovory ostatních lidiček….
Příjemně nám utekl večer a jali jsme se uléhati.
Jelikož večírek se neobešel bez alkoholu, někteří z nás posilněni přítelem zvaným alkohol, uléhali poněkuď rychleji, obezřetněji a hlučněji.
Brtník z Brtníku zalehl a jal se zpívat pod peřinou nějakou tklivou píseň.
Má kamarádka jen zlehka nakoukla pod peřinku a už tam byla.
Lapil jí.
„Člověče, ty jsi jak masožravá rostlina“, pronáším bojovně a naštvaně, že jsem v postýlce osamocen a jal jsem si stěžovati velmi tklivě a hlasitě.
Najedno se v té postýlce objevili oba dva spolu a jali si šeptat nějaké tajnosti,a mě to bylo líto.
Tak to tedy ne!
Zavil jsem jako raněné zvířátko.
I přiběhla má slabůstka Iva a jala se mě utěšovat.
Kapesníkem mi chtěla usušit obličej od slzí, bohužel tak nešikovně že mi půlku prstu strčila do oka a já najednou viděl svět obráceně.
„To jsem tomu dala…“, pronesla procítěně, ale s úšklebkem na tváři, a já pochopil,že nemá smysl si stěžovat na bolest.
Dávám tedy všem „dobrou noc“.
Pomalu usínám , když tu najednou…něco se dere z vedlejší postele.
„Tady je ale vedro…“,slyším mumlajíc tu postavu.
“Musím otevřít okno na vzduch“, a už si to směřuje směrem ke dveřím , které otevírá spokojeně do kořán.
Je mi sice divné proč na otevření okna potřebuje nejdříve otevřít dveře, ale na druhou stranu každý jsme nějaký.
Každopádně ještě více mě překvapilo , že po tomto úkonu, figura zase zapadla do měkkých peřin a jala se spinkat spánkem nerušeným.
Ovšem ráno bylo figuře divné odkud se bral ten čerstvý luft a proč jsou do pokoje otevřeny dveře dokořán……..
Je ráno, probouzím se do nedělního jarního slunečního dne a jelikož všechno spí , opatrně sejdu dolu , kde se snažím být co nejvíce potichu.
Marně.
Iva už je vzhůru , a jen polehávajíc prohlásí:“Máš-li hlad udělej si snídani a pojď hrát za mnou kostky“.
Můj odpor se ráno vždy rovná nule a tak slepě poslechnu a udělám si kávu a jdu hrát kostky.
Naštěstí pro mě - vyhrávám.
Vysvobozuje mě příchod dalších právě se probuzených spolubydlících a příjezd rodičů, kteří byli již někde na výletě.
Po další mohutné společné snídani,/všimněte si prosím , že se zde snídá několikrát za s sebou/, jsme se dohodli na akci zvaná : Výlet do neznáma…, jali jsme se oblékati a vyjeli jsme si ve čtyřech na výlet do liberecké ZOO, která se obešla bez větších následků , a sežrání divokých šelem, jelikož ani Pavla a ani Iva neměly hlad.
A tak naše fauna zůstala bez následků …
Ostatně naše dvě křepelky asi také, neboť některá zvířata vypadala na důchod ani ne tak invalidní jako již velmi starobní a bylo vidět , že již několik let silně přesluhují.
Náš výlet nebyl ničím rušen , sluníčko svítilo , a tak jsme si pěkně užívali.
Moji dobrou náladu kazil jen fakt, že jsem ráno při společenských hrách prohrál a musel jsem tedy někde zakoupiti mnou prohranou sázku dobře známé tváře:Ješkina s Pulcinem…
Po cestě zpět jsme se tedy zastavili v supermarketu, který nebyl ani tak super , jako spíš market a jali jsme se vybírat zvolený nápoj.
Je s podivem , že nejzkušenější se rázem projevila naše nejmladší Iva a naprosto otevřeně a se zkušeností opilce, která nás starší vyvedla z míry prohlásila , že zná jen dva druhy Ješkina a Pulcina , které se dají pít a vzápětí už je držela v rukou, s takovou rozhodností, že jsme absolutně neprotestovali a jen jsme sledovali jak láhve mizí v košíku.
„Zaplať a mizíme…“, šeptá mi Iva do ucha a hladí očima, bohužel ne mě , ale ty dvě láhve.
Ani profesionální gorily by se nemusely teď za ní stydět , jelikož o dva miliony korun by se tak nestarala , jako o ty dvě zmíněné láhve.
„To jsem zvědav , co to bude za blivajs…“, ujelo mi bezděky, a nejraději bych se kousnul do jazyka za tu prostořekost , neboť mě zpražila pohledem plným nenávisti.
„Však to pít nemusíš…“, a už pelášila od kasy i s lahvemi, a já si je nestačil ještě ani pořádně prohlédnout,natož podržet v rukou.
„To je nějakého spěchu…“žbrblám a prohlížím si další věci.
Sjíždíme dolu po schodech .
Výhoda těchto schodů je , že jedou sami , takže vy máte možnost jen stát a sledovat okolí a pořád jdete.
Bohužel se to stalo osudným Pavle, která v okamžiku sledování přímého přenosu chodící reklamy bůh ví na co , přehlídla konec schodů a nechala tam svoji botičku, která se schopností sobě vlastní zapadla pod schody .
A byla uvězněna.
„Ježíš , já tady visím…“,křičí jak na lesy, a já sleduji jak se davy za ní začínají srocovat a košíky jí létají nad hlavou, jak ji všichni překračují.
„Hele , zdržuješ…“, pronáším ledově klidný, ale to už je situace neúnosná a její přítel se jal jako první provádět první pomoc.
Nejdříve se sháněl po vypínači, potom po policistech aby řídili dopravu, a nakonec po její noze , která byla lapena a urval ji i s lapenou botou.
„Jsem zase volná…“, ta úleva a proslov vděčnosti, byly nekonečné , takže jsme jí nakonec byli nuceni dát do pusy roubík aby už konečně zmlkla.
Vyjeli jsme tedy k domovu, za zpěvu, radosti a spokojenosti na pěkně prožitým dnem, ovšem jen do chvíle, než se ozvalo známé a tiché:
„Neotevřem to?“, a mě polilo horko, neboť představa že prožiji to co včera mě naprosto omračovalo.
Teprve po seskupení myšlenek , jsem přišel na to , že tentokrát slova nebyla mužská , ale hlas patřil ženě , tedy Ivušce, která se podezřele mačkala, tentokrát ovšem ne ke mně , ale na druhou stranu vozu , šeptajíc tam někomu nějakou ukolébavku.
„Co to děláš?“, ptám se poněkud pitomě a vyjeveně.
„Pst.ticho!“, šeptá, „neruš je ať je neprobudíš , já je tady uspávám…“, a ukazuje na deku , kde zpod ní vykukují dvě hrdla, mě známých pánů:Ješkina a Pulcina.
„Bože dobrotivý…“,hořekuji a shovívavě se dívám na tu dobrou dívčinu co pozbyla rozumu ve chvíli , kdy spatřila toliko její oblíbený nápoj.
Její výraz byl srdečný, milý,krásný ale bohužel chudý duchem , takže bylo vidět , že se už nikdy nevzpamatuje.
„Nenecháme ji tady…“navrhuji, když slyším , jak již po šesté uspává oba zmíněné pány a snaží se jim do uzavřeného hrdla strčit dudlíka, prý aby se jim dobře spalo…….
Nebylo mě pochopeno!
Pravdou je , že byla vcelku klidná a, tak jsme si ji přivezli zpět domů.
Co tam s ní provedli nevím , ale když se objevila po půl hodině opět mezi námi , jevila již jakýsi zájem o naše okolí, jen nechápu proč mi říkala – Pulcínku…….
Večer nás čekalo malé překvapení, a to v podobě návštěvy, která u nás byla předešlý večer.
„Tak se nám po Vás stýskalo, že jsme u Vás zase…“, pronáší hlava rodiny a už mu v očích svítí čertovy plamínky.
Dnes je králem vyprávění on , jelikož se sluší, dát i dalšímu prostor a navíc není dobře si vystřílet všechny patrony hned napoprvé.
Skvěle se bavíme, nejen díky dobré zábavě hostů, ale i výborným papáníčkem , což je lahoda pro naše hladová a nenasytná bříška.
Pojedli jsme jako malý zájezd, a tma venku houstne…
Návštěva se loučí, i když Milan , spiklenecky mrkne okem a šeptá:“ nebudem se loučit ,však sa zítra uvidíme…“, a odchází se svojí rodinkou, rozjařen a vesel nad tím , že se konečně dostal ke slovu….
Myslím ovšem, , že na mě po včerejšku stejně hned tak nezapomene!
My jsme si udělali mezitím prostor a jali jsme se hrát hru hazardní –hru v kostky.
Zúčastnili jsme se všichni, a jak hra dostávala obrátky a skleničky do nás padaly, byli jsme hodně rozjaření.
Naše nejmladší sluníčko a kvítek sedmibolestný se dostal do takové ráže , díky dobré náladě, pohodě, a hlavně strýci Pulcinovi , že se na adresu , svého nebohého , milého , bělovlasého a skromného otce, obrátila několikrát se slovy osudnou větou:
„hele vole hraješ…“, a ten jen rezignovaně uchopil hrací kostičky a jelikož už výchovu této dívčiny celkem vzdal , jen mávl rukou a hrál dál.
Ostatně pochopil, že by dcerušce stejně bylo jedno zda by byl nějaký proslov nebo ne, jelikož skleničky Pulcina do ní lítali rychlostí bojové stíhačky nad Afghanistánem.
Večer pokročil a my rozjařeni ,ale celkem spokojeni nad hezky prožitým dnem ulehli do zasloužené postýlky, někteří ve dvou a někteří osamoceně.
Je pondělí…
Ráno jak malované, plné sluníčka a zpěvu, když tu najednou:
„Hody, hody doprovody…“, a už slyším řev a smích mé drahé kamarádky a skoro sestry, která to zřejmě odnáší jako první.
Jsou velikonoce!
Jediný den v roce, kdy naprosto beztrestně můžete seřezat , jakoukoli ženu na Zemi .
Někdy si myslívám že ten ,kdo tento svátek udělal, musel býti na sex a sado – maso, neboť po ránu bít ženu a vše co od ženy pochází bejkovcem po zadku, je vcelku zábavné, leč určitě jak pro koho.
Vstal jsem se slovy : „hej rup , nechce se mi do práce , ale musím“, opláchl se a už pelášil, pro zmíněný bicí nástroj a rozhlížel se jako rozdivočelý býk po první kořisti.
Uviděl jsem zadeček jako malovaný, a stvořený pro rákosku a už se to mydlilo.nejdříve to schytala maminka, a potom dceruška má slabůstka, tam jsem si pravda trochu přitlačil , aby nezapomněla od koho zmíněné jelito je , a už jsem se sápal na třetí sedinku , ale už jen opravdu naprosto decentně.Ostatně nikdy nevíte kdy se Vám zadeček může hodit,že?
To víte takové práce po ránu , to člověka unaví.
Únava byla znát, ale pocit z dobře vykonané práce, přece jen vyvolal úsměv na naší tváři.
Tento úsměv chyběl ovšem na našich dámských zlatíčkách , neboť se slzami v očích předávaly za více či méně zasloužený výprask výslužku.
Děkujeme za ty dary, neboť dostat na prdel a ještě za to někomu něco dávat, to je pro nás chlapy velké zadostiučinění za to příkoří celého roku kdy:
nesmíme kouřit na záchodě,
číst noviny při obědě,
jít s chlapama do hospody na jedno,
dívat se na fotbal když běží nějaká Pičmeralda či jiný sladkobolný slaďák atd.
Každopádně po výprasku se nálada vylepšila jak nám , tak děvčatům, a my muži jsme si potom odskočili na pár hodinek, ještě za jinými zadečky, neboť se sluší poškádlit i jinou sedinku, a ne jen tu svou doma…….
Při návratu do rodného hnízda jsme se však nestačili divit. Děvčata rozveselená, usměvavá , kouzelná.
Nejdříve nás napadlo, že se vyhrálo ve sportce, ale jelikož Brtník zapomněl vsadit, z myšlenky sešlo.
Vzápětí se však ukázala ta hrozná pravda – láhev Pulcina byla skoro prázdná, a děvčátka ,/ která si na popud maminky – prý aby neseděla tak na sucho a láhev si otevřela/, si dávala do nosánku svoje gumídky, jak tomu obě říkaly.
Pravda je , že jsme s Pavlem svorně usrkli a ono to chutnalo jak rozpuštěný gumový cukrový medvěd s barvou ranní moči a sladkosti cukrkandlu.
Hrůza!!
Ovšem jen v našich očích , nebo´t jsme viděli veselost v očích našich zlatíčkách, rozjařenost v náladě a prostořekost v jejich sladkých, medových pusinkách….
Po obědě ,který v nás vyvolal pocit nechutě k jakékoli činnosti, jelikož toho bylo tolik , že by se s tím najedla celá somálská vesnice, jsme se dohodli na společné procházce, jen tak na skok, nějakých 20- 30 km.
Zpotilo se mi čelo, orosily brýle, zvlhly trenky a nakonec mi začaly téct slzy – zoufalstvím nad utrpením , které mě čekalo.
Marně mě utěšovali, že to vydržím , že mi koupí slona, a slibovali velkou nafukovací pannu .
Představa chůze po obědě, ve mně vyvolal pocit odporu a mé tělo sprostě protestovalo.
Každopádně jsem vyšel ze vrat jen po velkém přemáhání sebe sama,a jen proto , že šla i Pavla s Ivou a naše nemocná další kamarádka Denisa, která si ze zoufalství nad světem uhnala kde co , ale protože už nevěděla co roupama dělat , tak si místo chlapa uhnala ještě nemoc nějakou takzvanou mononukleozu.
Zajímalo by mě jak by vypadala stereonukleoza.
Aby jste věděli, tak Denisa je krásné 18-leté stvoření zvící velikost panenky Barbie, s úsměvem nevinného stvoření a duší ďábla, vážící za normální konstalace nějakých 35 kg.
Za stavu onemocnění se její stav moc nezměnil, jen kg. už nešly zvážit , a tak se od doby nemoci váží pouze v ruce.
Tak toto stvořeníčko a naše zlatíčko se vydalo s námi na turu, zvané zdravotní.
Netuším , kde se vzal tento název , jelikož já to pokládal za turu svou poslední a nazval ji cestou smrti, a podle toho jsem k tomu přijal i své konečné stanovisko.
Procházka vypadala asi takhle:
Vepředu předvoj :
Pavel s Pavlou nějakých 20 m – udávali směr a sílu pochodu, za nimi Denisa s Ivou – v objetí – šuškajíc si něco o nějakých milostných pletkách bůh ví koho, a za nimi v dálce a větru o síle orkánu se táhnou ranění a zmrzačení v počtu jednoho člověka, s běsem v očích, oroseným čelem, a zvukem na rtech připomínající parní lokomotivu v plném proudu.
Jelikož jsem ovšem koleje nemohl najít musel jsem páru pouštět plynule jen na silnici , která se táhla od východu k západu a já si přál umřít.
Zřejmě to na mě poznala má malá slabůstka Iva, neboť se otočila se sladkým úsměvem a slovy:
„ tak sebou hni ,ať je dohoníme – táhneš se jak smrad…“, a já přidal o dva slepičí kroky, neboť do té doby jsem měl na svém repertoáru pouze kroky malého nedonošeného hlemýždě z inkubátoru.
Ještě že měla naše Denisa dobrý nápad a začala v polovině cesty simulovat srdeční slabost, šelest na kotníku, úhyn svalstva, a senilitu , neboť předstírala že je Kleopatra a dožadovala se svých otroků k odnošení.
Tato situace vypadala velmi groteskně i vážně zároveň , neboť náš předvoj už byl dávno v prachu – zřejmě už v jiné Zemi, a Iva najednou měla vedle sebe dva štác kriply se kterými si nevěděla rady.
Její první myšlenka byla - zakopat nás do země , ale jelikož jsme ještě žili , připadalo jí to velice nehumánní, jako druhý nápad byl útěk, ale protože jsme to prohlídli, tak jsme jí předem zavázaly obě tkaničky od bot k sobě, a ona při pokusu o velký krok a zbabělý útěk, okusila tvrdost matičky zemi – jak si prostě namlela kokos.
Usoudila že takhle tedy ne a začala nás podpírat a vláčet směrem k domovu.
Cesta nám zvesela ubíhala, už proto, že jsme s Denisou věděli , že neumřeme potupnou smrtí…
Těsně před domem se Denisa opatrně optala Ivy zda prý nemá náhodou otevřený zadek?
„Nevím musím se podívat…“ odpověď jak vystřižená z románu od Daniely Steelový, a jala se točit okolo své osy, zřejmě v domnění, že uvidí co ostatní nikdy neviděli.
Začali jsme se smát, jelikož i mě došlo , že Denisa má na mysli zadní trakt domu, abychom to nemuseli obcházet.
Než to ale naši zachránkyni došlo , otočila se na podpatku snad 150 x a udělala pro děti důlek na kuličky…..
Jsme doma .
Praštila s námi na zahradu, mumlajíc si něco z cesty o prdeli a nespravedlivém světu , či o chcípnutí divé zvěře…
Netušili jsme ovšem do té chvíle, že za divou zvěř považuje ovšem nás …., a tak jsme unisono s Denisou zařvali oba jako jeden lev ….
Iva se v tom okamžiku ztratila z očí nejen nám, ale i králíkovi , který se přišel jen tak mimochodem podívat , cože se to válí na jeho pozemku.
Králík velikosti slona zvaný zakrslý, přežívá na zahradě , na kterou dostal před pěti lety legální dekret a vesele si užívá svého zaslouženého důchodu ……
Pondělí se blíží pomalu ale jistě k závěru, a nám aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali, se blížil konec návštěvy tam kde nám bylo moc pěkně, tam kde nás přivítali chlebem a solí v podobě chutné krmě a tam, kde dopustili abychom všichni společně umřeli na přecpání tím co se vytvářelo po celou dobu v kuchyni….
Tímto děkujeme hlavní vedoucí Věrce řetězců potravinového a pohostiného…
Večer nasedáme do auta, které jediné si spokojeně mručí svoji písničku hezky zvesela,a my zatlačíme kroupu, která nám samovolně stéká ze široka otevřených očí údivem nad tím , že to ti hodní, milí, pracovití lidičkové s námi vůbec vydrželi a dokázali přežít tornádo v podobě 3 pražských povstalců….
Sbohem a ŠÁTEČEK…
Poslední rozloučení a usušení kroupy a jedeme.
Buďte tu šťastní a pozdravujte Moravu a ….no my zas někdy přijedeme, ale to už radši vyjíždíme, nebo´t by se nám lehce mohlo stát , že bychom slyšeli :

Panebože J E N O M T O UŽ N I K D Y N E ……..

[BigbossBigboss]

Jak předejít kytarovému šílenství,

Tedy přátelé jestli jste někdy zažili to co já , tak potom jistě víte jak mi je a co jsem vlastně prožil.
Ne, tedy že bych se setkal s něčím vysloveně nepříjemným, dokonce v prvním okamžiku to bylo velmi slibné , zábavné a okouzlující.
Bohužel jen právě do toho okamžiku….
Můj přítel se rozhodl hrát na kytaru.Na tom by nebylo celkem nic divného a překvapivého.
Problém byl jen a jen v tom že na ni nehrál asi 6 let a před tím taky ani jednou.
Navíc si představte ,jemný ušlechtilý drnkací nástroj v rukou medvěda , který svojí mohutnou tlapou rozeznívá tklivé tóny strun………
Prostě a jednoduše oznámil , že bude hrát na kytaru.
Stalo se .
Jednoho teplého večera přijel ze svého valašského brlohu a přivezl prkno potažené lany o síle paže, řkouc že toto je ten jedinečný zázrak na který se bude učit hrát.
Polilo mě horko, neboť již při prvních zkušebních tónech zmíněného zázraku hudební scény, jsem dostal zápal mozkových blan i uší.
To dřevo bylo hluché, stejně jako můj přítel a po 10 minutách vřískání a bušení do 6 zoufalých , pazvuky vyluzujících lan jsem ohluchl i já.
„Prosím tě zahoď to“, prosil jsem zoufale, „vždyť na tohle se nedá hrát. Uraženě se na mě podíval se slovy:“nech si to, tento skvost,byl oceněn jistou kapelou a patří mezi nástroje slušné…“
„No já bych řek, že bych ten skvost jen slušně vyhodil na hromadu hnoje…“, pronesl jsem jemně a odklidil se ,neboť hrozilo že dojde k újmě mé osoby.
Snažil jsem se seč mi síly stačili svého přítele odvrátit od myšlenky hraní a zpívání, ovšem byl jsem odmítnut se slovy:“co umíš ty , to já zvládnu taky, a jednou se na to San Remo dostanu…“, a vesele se bušilo dál.
„No nic“řekl jsem si, odvedu jeho pozornost jinam, a začal mu ukazovat hanbaté časopisy.
Odstrčil je velice nešetrně, což při jeho vrozené potenci a žádostivosti po ženském těle , bylo až zarážející.
„Jediné ženské tělo je pro mě tato kytara..“prohlásil a já trpěl.
Jsem zoufalý,nevyspalý, unavený a šedivý…
Ač se snažím jak chci nic nepomáhá…
Až přišel nápad:“koupím si novou kytaru…
“I zakoupil jsem nový, celkem příznivě drahý ,zvonivý , líbivý dvanácti strunný nástroj a hrdě ho přinesl na prodejnu za svým přítelem.I podal jsem mu ho něžně do ruky, a on ve svém naprostém úžasu vzal tento skvost do ruky, projel hladce prsty po ladných , jemných strunách a rozezněl se nádherný , zvonivý, jemný zvuk .
.“Hajzle..“, procedil mezi zuby, a odložil ji.
Ten večer nehrál ani nebušil , jen tupě zíral do zdi.
Rozhodnutí zrálo, zrálo až to přišlo.
„Hele“, povídá, „ koupím si novou kytaru“.
Bože jak mě se ulevilo/ i té staré chudince kytaře,konečně mohla jít na zasloužený odpočinek pro přestárlé/ .
Obloha se pomalu zase stávala modrou a sluníčko hřálo.
„ No dobře ,a co dál?“, ptám se jakoby naivně…
„Budu se učit hrát „,odpovídá,“a jestli máš čas, tak bychom mohli být spolu po práci tak dvě hoďky 2x týdně a mohli bychom to zkusit i spolu?“ ptá se opatrně.
Souhlasím.
Stalo se .
Jednoho rána se objevila nová dáma celá v černém v šatech líbezných s bílým lemováním.Trochu při těle , ale nevadí u této dámy se to snese.
Přítel byl zamilován a líbezně se na svou novou známost usmíval.Vzal jsem si ji do svých rukou a jemně ji pohladil.Rozezpívala, a rozechvěla se jemným třesem…
„Tak na tohle už se hrát naučíš..“, vracím mu zpět jeho nový hudební zázrak, neboť jak jste jistě pochopili, ta dáma , byla jeho nová kytara.
Uchopil ji se svými roztřesenými prsty a začal jí něžně něco šeptat do zvukové dirky.
„Ježíšmarjá, on se zbláznil…“ , napadá mě při pohledu na ten výjev. Ale on nedbal a dál ji jemně něco brouká…
Začala mu škola, která přináší své první ovoce a můj přítel se seznamuje s technikou hry na kytaru a také s ostatními žádostivými hráčkami na tento obdivuhodný nástroj.
Je obdivuhodné jak rychle se sžil s kytarou a bohužel i s dalšími hráčkami , ostatně ještě zoufalejšími než on sám.
Po prvních třech týdnech vidím jisté pokroky, v jeho technice hraní a dá se to již i vydržet a občas poslouchat.jenom kdyby třeba přestal pořád do té líbezné dámy bušit , jako hluchej do vrat.
Můj přítel je šťasten .
Začal opravdu hrát a jeho počáteční ambice San Rema, se pomalu začaly ztenčovat na alespoň Bratislavskou LYRU…
Začali jsme hrát spolu…
Někdy hůř , někdy lépe , ale začali.
Je spodivem , že někdy jeho hraní jde a někdy nejde vůbec.
Je krásné a úžasné sledovat jeho proceduru foukacích prstů..
Jde o zcela novou techniku hraní, a leckterý virtuos by se jistě rád přiučil , neboť je nádherné tento rituál sledovat…
Tato hra na foukání nastává v okamžiku , kdy se zapomene a svými zubajzny odkousne mozoly na bříškách, takže již připravená a zatvrdlá kůže na bříškách prstů se mění v hladkou bolavou kůžičku a je hotovým utrpením a peklem pro toho , kdo toto udělá.
Jen trouba a vůl si okusuje kůži na prstech.
Poznává to v okamžiku kdy hrajeme dvě hodinky , a z jeho prstů se stávají bolavé, pálící a hořící pochodně, neboť zjemnělá kůžička se hlásí urputně o slovo.
Potom to vypadá asi následovně:Hra , drnk, fouk, hra, drnk , fouk…..
Nakonec pohodí svojí kučeravou hlavou a kytaru odloží se slovy :“To jsme si zase dneska zahráli…“, a já s potměšilým výrazem sleduji , jak třepe potají svou levou rukou a s trpitelským výrazem se snaží ne dat najevo nelibost nad tímto počínáním, pro něj velmi potupným.
Každopádně , přátelé, můj přítel hraje na kytaru.
Mohu se svým čistým svědomím prohlásit , že již hraje na kytaru a hrát bude, neboť tento nástroj a dáma v jednom , mu učarovala, a stala se pro něj družkou ve svých večerních chvilkách poezie.
Mám jen jednu obavu .
Jakmile ho to přestane bavit, doufám , že se neobjeví s heligonem a neřekne:
„ začnu se učit hrát………………………………“

[BigbossBigboss]

[color=#FF0000]Jak se uštvat aneb jdeme do Prčic :
´´´´´´´´´´´´´´[/color]

Vstávám, oči ještě zalepené a slepeckým krokem se blížím do koupelničky, na svoji ranní očistu, když v tom se ozve telefon.
„Bože takhle po ránu?“ pomyslím si a slepeckou chůzí se vracím zpět do pokoje , kde hmatem již dobře vycvičeným, nacházím ten odporný zázrak civilizace.
„Tak hele, zvedněte v sobotu své líné zadky a jdete se mnou a s Janou na pochod do Prčic…“, ozve se okamžitě jakmile se spojím a já jen tupě a trochu přiblble přemýšlím co je to za kulometnou palbu, která se na mě sesypala, a co jsem komu po ránu udělal…
“Tak domluveno a ahoj..“ a dřív než se zmůžu na odpověď mi položí sluchátko . Probírám se z mrtvolné křeče zápasu o přežití, když v tom si uvědomuji, kdo a co to vlastně hovořilo do toho lumpa zvaného telefon.
Okamžitě vytáčím číslo již zcela probuzen a vzápětí oznamuji na druhou stranu aparátu, že leda šílenec by šel na něco tak odporně nezajímavého jako je ranní celodenní a snad i noční pochod.
„No tak se šílenče připrav…“zněla odpověď a já byl zase sám.
Víte ten druhý člověčík , je má drahá kamarádka a přítelkyně druhu HOMO ŽENSKIONS , takže je Vám asi jasné, že odporovat této bytosti je naprosto zničující a je to stejné jako byste házely hrách o zeď.
Ona Vás prostě neposlouchá a jako kolovrátek si mele jen svou vyřídilkou . její nápady neznají mezí , a jen člověk zocelený býčími zápasy, nebo vysokohorskou horolezeckou túrou je schopen přežít tuto lidskou pohromu…
Ostatně seznámil jsem se s ní proto , aby mě utrápila k smrti, neboť co mne zná, systematicky ničí mé já, moji osobnost, tělo i ducha chabého!
Oznámil jsem tedy s nevelikou radostí tuto kouzelnou novinu svému napůl spícímu spolunocležníkovi Pavkovi ,a jal se připravovat na těžký souboj, neboť je velmi sportovně nadán , což při mé vrozené lenosti znamená , že jsem se dostal naprostým nedopatřením do rukou dvěma šílencům –ovšem celkem sportovního nadání.
Jelikož mé nadání je zaměřeno do úplně jiné oblasti , necítil jsem žádnou povinnost se k tomu dále vracet.
„No to je naprosto skvělé..“vykřikuje Pavka a nadšením tleská , takže to chvílemi vypadá jako na stadionu při skupině roztleskávaček , jen s tím rozdílem , že tenhle člověčík nemá sukýnku nad stehýnka , ale trenky pod kolínka.
„No to teda není naprosto skvělé…“odporuji a vypaluji minimálně sto a jeden důvod proč tomu tak není.
„Hele nešil , projdeme se , bude sranda, sluníčko bude svítit, holky se budou smát…“ snaží se mě nalákat, a já jen běduji nad nespravedlností světa , kam jen jsem se to zas nějakým nedopatřením dostal.
„No tak teda jo“, souhlasím, a jdu si ihned zakoupit dva litry francovky .
Litr na pití a litr na nožky pochodky.
Čím více se blíží osudný den , tím mám nohy těžší.
Je sobota.
Vyskakuji z postýlky v 6 .00 a nedočkavě vyhlížím kroupy, mraky a déšť nebo alespoň stávku MHD …
Namísto toho na mě praží slunce o síle zrovna vybuchlé sopky,tramvaje jezdí jak zběsilé a já se zasmušile začínám prohlížet zda mě zrovna někde něco nebolí , nebo nepíchá…
Bohužel mě v tu chvíli zradilo i tělo a tak jen rezignovaně mávnu rukou a jdu se sportovně obléct.
No sportovně.
Přátelé moji drazí!
Ti kdož mne znají , vědí že můj odpor ke sportu je stejně veliký jako k fyzické a manuální práci, a jelikož se do ničeho nehrnu, ve sportovním odvětví včetně oblečení je to stejné!
Narval jsem na sebe lehké pánské kalhoty letního střihu , polokošilku bílé barvy, bundičku lehkou jako vánek , kdyby zapršelo a hotovo.
Netušil jsem zdaleka jaká blbůstka je brát si na pochod světlé kalhoty a bílou košilku.
Inu, chybami se člověk učí.
Ostatně Einstein také nebyl kdovíjaký lidumil a kam se až dostal.
Zdržuji v domnění že nám ujede vlak, ale nedaří se mi to.
Pavka sportovec po 20 ranních klikách , 150 dřepech a studenou koupelí , již zamyká a tlačí mne na tramvaj, která nás veze na nádraží.
Tam zjišťuji že se všichni Pražani vydali na pochod, jelikož tak napráskanou halu lidmi jsem viděl naposledy na 1.máje na Letné.
Fronty na cvaklístky se táhly od pokladen až ven a my aniž bychom chtěli, se znovu objevili před vchodem na parném ranním slunci.
„Teda jestli si myslíš, že tahle fronta zmizí do deseti minut než nám ten vlak ujede, tak to si teda na omylu…“překřikuji ostatní pochoďáky a dávám na libo velmi silně svoji nelibost nad tím, že tu musím blbě stát , namísto toho abych ležel v postýlce .
„Hele nenaříkej , jdi se podívat zda tam na nás nečekají ty tři kočky!“oznamuje suše Pavka.
A tak vyrážím na místo schůzky s našimi kamarádkami.
Již je vidím.
Naše dvě hrdličky s malým skřítkem potměšilkem již netrpělivě přešlapovaly z místa na místo ěěěa vyhlížely nás.
Zuřivě mačkají mobilní telefony a snaží se nás dovolat.
Celkem zbytečně neboť Pavel ho nechal doma a já ho zase pro rámus , který tu panuje neslyším./Pravda je že ho neslyším skoro nikdy, takže tím rámusem to asi nebude/
Vracím se tedy pro Pavku s tím , že si cvaklístky zakoupíme v soupravě , aby nám to neujelo a svorně jako jedna žena , přicházíme vstříc novým zážitkům a k našim kamarádkám.
„Jak to tak vypadá, tak se tomu nevyhnu co?“ hořekuji , a dívám se zpříma s výrazem uštvaného zvířete do očí mé kamarádky.
„Neběduj důchodče a statně vykroč“ a rázně odchází k vlaku.Já též ovšem méně razantně a do úplně jiné vlakové soupravy.
Všimla si toho a za stálého pokřikování:“Vlevo, vlevo…“, mě nasměrovala do soupravy našlapanou nedočkavými sportovně nevyžitými Pražany.
Stáli jsme namačkáni v chodbičce, kde se tísnilo asi 50 lidí a já . Stál jsem na jedné noze a ještě ne na své.Za stálého halekání a pokřikování, plni veselosti, slz a mávání se vlak začal ubírat na cestu strasti a startu….
Cesta byla v celku klidná.
Jen vzduch chvílemi docházel a já pochopil jak musí být v dobytčáku hovězí zvířeně.
Po několika trapných minutách jsem se seznámil s jinými pochoďáky a s jinou dívčinou, která byla mladá, hezká, plná elánu a chuti do života , ale i do pochoďáku jen ne do mě…“Co naplat“pomyslel jsem si, „roky jsou holt roky“, a obrátil se s důvěrou na vedle stojící stařenku a jal se s ní vybavovat o nemocech srdečních a cévních…
Bohužel nebo naštěstí si vybrala ještě delší pochod než my , a tak nás opustila daleko dříve, než jsem jí nabídl cestu k vítězství přes naši trasu.
Asi by z toho nikdo z mých přátel radost neměl , ale co nadělám. Nesli by nás dva!
Mám rád společnost a jsem prostě družný ,ale nesmělý a tichý člověčík, pln energie, a tu přece musím někde vybít.
Zatím se na mě vybíjejí jen dvě mouchy kousalky, co tu obtěžují a určitě jedou bez platného dokladu.Odháním je, ale bohužel tak nešikovně , že mi ruka uvízla ve kštici jiného chlapáka.
„Sorry vole…“ pronesl jsem pohotově , aby slyšel sílu mého mužného hlasu a nesnažil se o další konverzaci.
Zřejmě jsem mu nestál ani za odpověď neboť se zase otočil a procedil:“ Dej si ruku do hajzlu – vole.“
A já se ji tedy snažil srolovat ke svému tělu.
Podařilo se a já si oddechl , že k další konverzaci nedojde.
Jsme na místě.
Dědinka zvaná Votice – kde začíná start túry smrti je docela malebná , příjemná a klidná.
Škoda jen že nádraží se nachází nějaké dva kilometry od místa startu – to je z náměstí.
Inu zkouška toho co nás čeká je ihned na začátku, a tak za mého stálého bědování a veselých plamínků v očích mých přátel jsme se vydali do středu dění.
Již po cestě se mi docela zvedla náladička, neboť všude byly stánky s klobáskami a pivečkem
Na druhou stranu při myšlence nacpaného břicha a chůze, jsem rázně zavrhl pojíst po ránu pečené klobásky a dál se ploužil znechucen nad tou štrapácí za mými dobrodinci…
Na startu celkem nic zajímavého.
Vyzvedli se plánky s cestou – já si vyzvedl snídani.
Nic moc jenom půl kila salámu , čtvrt kila sýra, 10 rohlíků, čokoládu a nakonec – kyselé mléko .
Přátelé zmiňuji se o tom zcela záměrně neboť to berte jako výstrahu!
Pít kyselé mléko před 25km šlapancem , byť v lesním porostu je naprostá blbost!!!
V tom okamžiku mi to však tak nepřišlo a jal jsem se posnídat v pohodě sobě vlastní, ničím nevyrušován.
No ničím!
Rušili mne naše hrdličky a přátelé , neboť chtěli neustále ukusovat a s každým kouskem co zmizel v jejich žaludku mě ubývalo sil na ty kilometry , neboť jsem to měl přesně vypočítáno.
Padesát koleček salámku to je - dvě kolečka na km a čtvrt rohlíku k tomu.
Sýrek byla svačinka.
Kefírek pěkná blbinka!
Dojedlo se ,dopilo a jali jsme se tedy vyšlápnout cestičku hrůzy.
Nášlap byl poměrně ostrý, alespoň z mého pohledu, neboť po pětistech metrech jsem funěl jak zdivočelý kanec, ale statečně jsem bojoval dál.
„Zradili mě, bože oni mne zradili…“, pomyslel jsem si hořce po dvou km kdy stoupání lesní pěšinou neustávalo a já měl pocit , že na vrcholu už jen vyvěsím vlajku s dýchacím přístrojem na ústech.
Nechám se s vlajkou vyfotit a – umřu…
Nestalo se – najednou začal mírný sešup a už jsme mazali .
Jo to bylo tělíčko spokojeno.
Došli jsme na první záchytnou stanici, kde jsme si orazítkovali co se dalo. Jak jsem si všiml , někteří i to co se nedalo.
„Zřejmě hodně lidí vidělo Ostře sledované vlaky“pomyslel jsem si“ a vzali si inspiraci z jedné sekvence, neboť kam všude se razítka dávali „– no to mi rozum nebral…
Shrnu dalších asi 10 km.:
5 km – simuluji zánět žil a vlasů
6 km – simuluji otravu plyny
7 km – simuluji kousnutí domácí drůbeží a jiné havěti
8 km – simuluji bolest zubů, neboť jsem drůbež ukousal sám
9 km – vzdávám se
10km – již nesimuluji , je mi zle od žaludku a střev/ no z čeho asi/ a bouří se mi všechno , ale nikdo mi to nevěří…
Na jedenáctém km., po druhé kontrole dochází k odpočinku.U mě dochází k zástavě srdeční…
Tedy malý skřítek potměšílek se rozhodl že si hodí šlofíka, ostatní odpočívali a já ?
Já ubohý , zbědovaný, nešťastný a žíznivý stojím tří kilometrovou frontu na pivo.
Po hodině jsem na řadě.
Protivný a otrávený bufetář mi načepuje do kelímku dvě trapná piva a já hrdinně odnáším mok ke svým přátelům.
Vypiji pivko pomalu na jeden zátah a -/přátelé tady nastala chyba číslo dvě/, nikdy si nedávejte pivo na půllitru kyselého mléka…
Co z toho plyne ? …….. poserynkujete se ….
Po hodinové zastávce a probuzení skřítka, vcházíme hrdinně do tajů druhé půle pochodu.
Všiml jsem si jedné zajímavosti.
Jdeme poměrně svižně, alespoň mě to tak připadá, ale přesto nás všichni předbíhají, a my je doháníme v okamžiku , kdy oni na kontrole pijí již asi 16 pivo.
Ostatně podle toho někteří již také vypadali.
Za veselého zpěvu moravských lidových písní, skákání a juchání šlapali jako o život a já přemýšlel kde zůstal ten můj.
Bylo mi divné že nás dokáží předběhnout i tato individua neboť jejich kroky vypadali asi takhle : dva kroky vpřed a pět zpátky , za neustálého máchání rukou k udržení rovnováhy.
Jsme na dvacátém km.
Na některých je již pomalu patrná únava a já….světe div se, tělo si zvyklo, nohy změkly a já si s písničkou na rtech:“V nohách mám už tisíc mil…“ vykračuji zlehka a zvesela jako ptáček co je probuzen za ranního rozbřesku.
No zvesela zrovna ne, neboť se ve mně smíchaly dvě naprosto odlišné tekutiny a jak se tam teď perou tak se hlásí o slovo.
Nevím proč musím zasahovat do cizích záležitostí a hádek, ale jelikož se mi bříško kroutí jako hadí žena okolo ebonytové tyče , tak se snažím domluvit jak břichu , tak potížím , které by mohly nastat.
Zřejmě uposlechly moji výzvu:“Nesrocujte se!“, neboť najednou nastal mír a klid a já i potají po hmatu zjšťuji že je vše v pořádku…
Dvaadvacátý km – cestička se pomalu svažuje z kopečka a potěšila mě věta mé kamarádky:“Tady to sejdeme dolu a jsme už tam“
Rajská to slova, neboť kde jsem byl já tam, bych tu mohl jen těžko reprodukovat a již začal pomalu protestovat skřítek potměšílek , který se chvílemi nosil, a začala sem tam protestovat i kamarádka, která se statečně držela skoro až do konce.
Nevím ovšem jestli ze sluníčka nebo ze stáří zmagořila , ale najednou Vám začala žvatlat, cucat si palec a dožadovala se bumbat – řkouc , že teror je na dětech zakázán.
Odvětil jsem že rozmazlené parchantíky trestáme ne těle i na duchu a jal se to názorně předvádět.
Rozum se jí vrátil , byť ne v plné pohodě.
Ostatně on v pohodě nebyl skoro nikdy!
Po ranách způsobený mým lékem dostala nějaké tiky.
No, snad jí to přejde,jen doufám že se jí hlavička vrátí do původní polohy…
Vidím Prčice!
Cíííííííííííííííl !
Bože jsme v cíli… jsme na konečné!
Už mě nikdo nebude nutit šlapat dál .
Hrnu se pro příděl piva, které mi ale vůbec nechutná , protože to co tu nabízejí jako lahodné pivo, jsou splašky snad všech kanalizací bez chuti , barvy a ostrosti dobře vychlazeného moku s požitkem si sedám a odpočívám po odchozených kilometrech.
Je příjemně , sladce, a pohodově.
Je klid.
Unava pomalu nabírá na síle , ale pocit z pěkného dne a pohody zůstává.
Sluníčko stále praží, ale nikdo si nenechá zkazit radost a pěkný den.
Nesnažím se ho zkazit ani já, i když po mém návrhu , že bychom mohli jít pěšky na vlakové nádraží , jsem byl zpražen pohledem nenávisti a odhánění a nesouhlasu.
Tak nevím , kdo je v tu chvíli zničen…
„Nevíš co říkáš..turisto“pohotově mě odráží přítelkyně.
A já jen nechápavě kroutím hlavou a přemýšlím o tom , proč najednou všichni tak zlenivěli, když jsme tam kde jsme a nádraží musí být přece někde nedaleko.
Pochopil jsem ovšem vše teprve v okamžiku , kdy jsme sedli na autobus a ten nás dovezl nějakých dalších osm km na nádraží, kde se povalovalo mnoho ušlých, přešlých a mrtvých šlápeťáků.
Čekáme na vlak …
Má sice zpoždění ale nám je to celkem jedno.
Vyjímečně nikam nepospícháme, i když vidina teplé vany je docela lákavá.
Lákavá by byla i večeře, ovšem kdyby nějaká byla, neboť má kamarádka je názoru a myšlení lehkého a podle toho vypadal i její batoh.
Ze slibovaných vepřových řízků, pečených kuřat a mastného ovaru se vyklubal jen zapařený chléb s máslem a se sýrem a to ještě jen půlka neboť by celý krajíc neunesla.“Mám ji zabít hned a nebo až za chvíli?“ ptám se sám sebe, a zkoumám jaký způsob vraždy by byl nejúčinější…
Zřejmě to na mě poznala neboť suše oznámila:
„Tak hele jede se už domů“ a já vidím nějaké podezřelé plamínky v jejích očích.
„Co máš za lubem?“ptám se té ženštiny.
„Celkem nic miláčku“, pravý s nevinnýma očima,“ale připrav se na příští rok…JDEME DO PRČIC ….“
A do prčic přátelé- já s idiotským výrazem ve tváři – souhlasil………………………..

[moderator]

hrome - ty jsi naočkován nějakou biologickou vakcinou zvaná literatůra
DOBRÝ - můžu ti říkat Zdenku? znám člověka kterej by to dokázal psát jako ty , ba nejen dokázal to je jeho jazyk dokonce , toš fčíl budu hádat , že si ZDENEK
Já se picnu já tě fakt znám ale budu přemýšlet .
Škoda že nemám času sedět u kompu musim aji chodit. Ale piš něco ze života lupínků ve špitále, třeba jak se vařili půlnoční gulášky a dělali topinky na olivovém oleji z mazárny a hulilo v kuchynce
Vidím že máš dobré psací střevo, proč se tím neživíš
AHOJ

[BigbossBigboss]

říkej mi Bigbossi ) když budeš hodnej můžeš i jemně))))))) ne Zdenek opravdu nejsu , každopádně si mi dal myšlenku , už dlouho se zabývám myšlenkou napsat příběhy z kožního .) sice jsou neuvěřitelné ale prostě byly, ostatně jsem si jako první ženu z kožního zdr. sestru a mám s ní krásný dva kluky - i vzal:)))))))))))))))))))))))))) Nu uvidíme prblém je ten že tyhle povídky jsolu už napsaný , ty co mne čekají hned tak z prstu nevycucám .)) musim taky pracovat abych měl na internet.))) " ŽIVOT JE LEGRACE KDYŽ SE NEBERE MOC VÁŽNĚ! Ů )))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

[BigbossBigboss]

[b]Dávat a brát…
´´´´´´´´´´´´´´´´´´[/b]
G Emi
Samotná v úsvitu nového dne
Ami D
Chtěla jen lásku a pořád jen brát
G Emi
Že prý to v náruči tolik nezebe
Ami D
Co na tom že je to kamarád…


Náruče květin a polibků pár

Sliby a tajemství - společná pravda

Tak ahoj – měj se - a jde se dál

V dálce pak klidně mi svou rukou máváš…

Emi C G
R: Co na tom ,že chtěla lásku a náruč plnou
Emi C F
Tajemství spojené jen v jednu větu
Emi C G
Poslouchej - v rádiu naši píseň nám hrajou
Emi C F
Láska je polibek jeden -/: poslaný v letu…:/


Přežívat, trápit se a bojovat s nouzí

Nechci už pocit že nemám co Ti dát

Byla jsem tolikrát sama už v louži

Pořád jen dávat a teď už chci taky brát…


Vrátit se do doby kdy měla jsem copánky

Nebyly starosti a není to sto let –

Dopis můj poslední jsem ti vhodila do schránky

Až budeš číst ho sám - tak bude tě to bolet…

R: Co na tom………………………………

[BigbossBigboss]

tak takhle jsem se vyznal z lupenky kdysi ...

Hranice stínů :
´´´´´´´´´´´´´´´´
C Ami
´V krajině zoufalství
Emi
na hranici stínů –

trápí tě troufalost a černota

snového dýmu …
D C G
Chodila okolo vždy v černém hávu
D C D
Nosila zlé zprávy a snad byla v právu.
C Ami Emi
Despota“ Všudybyl“ trápí tě nocí
C Ami Emi
V nouzi však - nechal tě vždycky bez pomoci…
D C
R: V životě může být
G
I láska klínem
D
Ten kdo chce chvíli
C D
žít je snad vším vinen…

Mluv. Slovo :
C Ami Emi
Dvě slova bezesná – to je jen trápení

Další dvě – život a smrt potom už nic není

Přiznání bolestná - chvilková mámení
C Ami D
Bez lásky budeme navždycky ztracení …


V krajině zoufalství…………………..

[BigbossBigboss]

NEMOC


Miluji ty zvláštní dny, kdy slunce svítí, ale tak nějak nehřeje. Vítr se prohání mezi domy, aby jen tak polechtal po tvářích a teplota je přesný kompromis mezi horkem a zimou. Na obloze projíždějí ojedinělá oblaka, křižována hejny ptáků. Spokojené maminky v parcích vesele štěbetají a snaží se svým ratolestem způsobit žaludeční potíže neustálým potřásáním kočárků, ale tam, kde by se normální smrtelník dožadoval bezpečnostních pásů a dvojitého balení prášků proti nevolnosti, dítě spokojeně pochrupuje.
V těchto dnech může člověk vyrazit kam chce, bez obav, že by cestou zemřel na přehřátí organismu či naopak……. prostě idyla lahodící duši.
A právě tyto rozkošné chvíle obvykle trávím zamotán hluboko do pokrývek, s teplotou připomínající rozpálenou plotýnku, vydávaje přitom zvuky jako vlak zajíždějící do tunelu. V uších neustále šum příboje, a z nosu mi vytékají prapodivné tekutiny, různých barev a hustot.
Každou noc když spím, vezme si mě do parády parta otrlých vyhazovačů a provede mi důkladnou masáž za použití několika ocelových trubek, baseballových pálek a páru španělských bot. Proto se každé ráno cítím tak, jak se cítím.
Muskulatura se změní v rosol volně se poklepávající na mých ubohých kostech. Každý pohyb je doprovázen zvláštní tupou bolestí, pramenící snad až ze samé podstaty veškerých nepříjemných pocitů. Nechápavě vytřeštěné oční bulvy, balancují na hranici vypadnutí z lebky a pozorují neznámé, stěží identifikovatelné objekty na stropě. Doprovází je modré, červené či žluté tečky a obrazce nabývající tvar podle výšky teploty. Celé tělo je zachváceno zuřivou sebezničující touhou po absolutní dehydrataci, což doprovází komplexní pocení na všech možných i nemožných plochách. Pokud se někde setkají dvě, tři molekuly lidské pokožky, okamžitě začnou fungovat jako čerpadlo veškeré vláhy. Tuto paranoidní snahu je člověk nucen kompenzovat zvýšeným přísunem tekutin. Zní to jednoduše, ale …. ?
Zkusili jste si někdy dát horkého čaje k pití, když je pod tvou peřinou teplota asi 140 stupňů Celsia a 100% vlhkost.
Jistě ?!
Samozřejmě ?
Ale ten nápoj neměl vyšší teplotu než 4 stupně a plavaly v něm kousky ledu, nemám pravdu ?!
Učené, vědomostmi pomazané hlavy našich pánů vědátorů, radí srkat horký čaj po lžičkách, po dobu několika hodin a to samozřejmě na lůžku, zatížen několika vrstvami peřin a přikrývek, aby neutíkala tělesná teplota. Copak jsem blázen ?!
Už po prvním hrnečku horkého čaje se zvedla má teplota, že jsem skoro začal vonět ! Ještě dva, tři a mohl bych být připraven na česneku. O samovznícení jsem už slyšel, ale samo - upečení, to je novinka i pro otrlé. Podle mě, je absolutně nemožné vypít pod peřinou cokoliv, co je horké. Nejsem masochista, abych to ještě někdy zkoušel. Jen málo lidí ví, jaké drama prožívá člověk, dostane li chřipku v létě. Obecně platí takové nepsané pravidlo : “Chřipka patří k zimě třeba jako prostituce ke každému slušnému městu.”
V létě lze chytit pouze úpal nebo kapavku. To je ale fatální, zavádějící omyl ! Já ještě nikdy neměl chřipku v zimě !!! ( tedy možná měl, ale už si na to nevzpomínám , takže jako bych jí nikdy neměl. )
Zamyslete se nad základem tohoto problému. Chřipka v zimě znamená příjemné odpočinutí od mrazivých dnů v teplém pelíšku s konvicí čaje, ovšem toto stejné onemocnění v červenci s sebou přináší mnoho utrpení, někdy až hraničící s mučením a sebepoškozováním. Venku na slunci kulminuje teplota v tropických hodnotách, kdežto u mě doma v klidu a v pohodě stoupá ještě o několik stupínků výš, díky skleníkovému efektu mých oken a výtopnému výkonu střechy našeho činžáku. Za velmi teplých dnů, lze při pohledu z pokoje do kuchyně uvidět vlnění vzduchu, nebo fata morgánu v podobě velikého výkonného větráku a povědomé bedýnky plné chlazených nápojů. V těchto dnech se rozehřívají kovové součástky mého bytu na teplotu vhodnou k přípravě pokrmů, takže je prakticky nemožné, se kupříkladu najíst příborem, nebo si olíznout rovnátka.
A právě takový den jsem dorazil do bytu zborcen potem a s tváří zelenou jako při otravě chromozomy. Bylo mi zle. Mé první kroky vedly do koupelny, nejstudenější místnosti mého apartmentu a roztočil kohoutek studené vody na maximum. Identifikoval jsem situaci za poněkud kuriózní. “
“Budu muset pod deku ….”
“Kristepane ……jen to ne !”
“Ale ano ! Tělo si to žádá !”Drastická situace lze řešit pouze drastickými opatřeními. Jdu postavit na čaj. Venku je vedro k padnutí, ale já uléhám pod teplé pokrývky, co mám schované na zimu.
Prvních dvacet sekund je překvapivě příjemných. Peřiny jsou sympaticky chladné, čerpají z mého těla démona horečky. Až jsem se zavrtěl blahem. Jenže po chvíli přichází ke slovu základní vlastnost přikrývek a tou jest hromadění tepla. Hladina rtuti pod mou dekou začala alpský rychlovýstup k nebeským výšinám. Neváhal jsem ani vteřinu. Okamžitě jsem peřinu otočil. Opět mne zalévá vlna chladné úlevy. A zase otočka…. zase …. opět …. a takhle to praktikuji asi půl hodiny, kdy poprvé pozoruji, že obě strany pokrývky mají takřka stejnou povrchovou teplotu. Nestačí se prostě ochlazovat. Tohle nemá budoucnost, hodnotím rezignovaně. Jediné čeho jsem dosáhl, je má vlastní zadýchanost a sugestivní pocit bolesti hlavy. Vzdal jsem to a nechal padnout deku na můj ztrápený organismus a kupodivu okamžitě usnul.
Probudil jsem se za dvě hodiny s pocitem na půl propečeného lachtana. Napolopropečeného kvůli teplotě pod pokrývkou a lachtana kvůli vlhkosti. Byl jsem úplně durch.
Z kuchyně na mě kamarádsky bublalo umělohmotné držátko skleněné konvice, které za radostného poskakování kolem plynového hořáku změnilo své skupenství i tvar. I konvice sama začínala pomalu dostávat poněkud surrealistické tvary.
Rychle jsem vypnul plyn. Držátko udělalo poslední výkrut a zůstalo ztuhlé v novém tvaru připomínající duhovku brontosaura. Byl jsem vděčný své hluboké rýmě za to, že mě milosrdně ušetřila smradu, který musela tavící umělá hmota zákonitě vylučovat.
Pohlédl jsem z okna. Obrovská žlutooranžová bobule zrovna končila svůj celodenní trip a právě mínila zapadnout za obzor na chvíli trápit zase opačnou polokouli.
Uklidňující !
Do očí mne udeřil obraz v potemnělém okně. Stál jsem v podivné pozici se zkříženýma nohama, jako bych čekal na uvolnění obsazeného záchodu. Jen tak ve slipech s obláčky a v promočeném tričku. Klepal jsem se zimou jako drahý pes. Až teprve podle vibrací mé siluety v odrazu okna mi došlo, že přes veškeré vedro kterým je nasáknut tento prokletý byt mi je přímo hrůzná zima. Bleskem jsem se oblékl do suchých věcí a za rachotu svého chrupu převlékl i peřiny. Hupsnul jsem pod ně a přitáhnul si je až k bradě.
“Měl bych si vzít nějaké léky ” blesklo mi hlavou.
Vyskočení z postele a prohledání prostoru, kde byli medikamenty naposledy viděny, bylo dílem okamžiku. Výprava byla více méně úspěšná. Měl jsem dva Acylpyriny, půlku Paralenu, krabičku živočišného uhlí, jeden Ibuprofen, vatu, peroxid vodíku a 74 prázdných obalů od ostatních léků.
Po přečtení návodu k použití jsem vyloučil peroxid vodíku a živočišné uhlí. Vata zůstala v dosahu, kdybych náhodou trpěl nedostatkem buničiny. Všechny zbývající tři a půl tablety byly vrženy do mého chřtánu a zality několika litry studené vody. Ruka se mi při aplikaci nepřirozeně třásla.
“To není dobrý” ozval se můj mimo verbální společník kdesi v hlubinách mé bolavé hlavy.
“Já vím” odsekl jsem a šel znovu uvařit čaj
Doprovázen kastanětovým rytmem svých zubů, dostal jsem vcelku slušné tempo při přípravě nápoje. Nejdříve však budu muset odstranit rozteklou hmotu kolem hořáku. K mému překvapení šla dolů poměrně lehce. Stačilo do ní pouze osmkrát udeřit sekáčkem, dvakrát paličkou, jednou pěstí, abych jí posléze zvedl dvěma prsty a odhodil do koše na odpadky. Jaký smutný konec, pro tak nadějné držadlo.
Následoval výběr vhodné nádoby pro přípravu čaje. Zvítězila nádoba největší. Nebudu přece běhat kvůli každému litru ! To je nesmysl. Vytáhl jsem tedy osmilitrový hrnec a naplnil ho vodou. Nádoba putovala na sporák a já se pustil do hledání zápalek.
Oh, byl to úkol veskrze nesnadný. Všechna známá místa výskytu sirek v mém obydlí, záhadným způsobem zklamala. Prohmatávaje kapsy svých svršků, počal jsem tiše, ale jistě panikařit.
Kurva ! V bytě kuřáka nejsou sirky. Hergot, to snad není možné !
Časem se mi podařilo dvě zápalky naleznout a o několik metrů dále i krabičku. Rozdělal jsem pod hrncem oheň a prchnul zpět do postele, neustále provázen cvakavými zvuky. Tam jsem pro jistotu nařídil budík a padnul do peřin.
Během několika málo minut zimnice pominula a opět jí vystřídal pocit roztopené pece. Naštěstí nepatřím mezi vlastníky teploměru. Nemohl jsem tudíž změřit svou vlastní teplotu, ale vzhledem k celkovému stavu organismu a velmi zajímavým modrým obrazcům, které mi poskakovaly před očima, usuzuji, že měl – li bych teploměr, propadl bych zcela jistě těžké depresi a obavám o svojí budoucnost. Jelikož jsem ale zůstával nadále v sladké nevědomosti neandrtálce, nebyl problém spokojeně studovat ony zmíněné halucinogenní obrazce a přitom poslouchat těžce schizoidní program RADIA 1.
Svět se přestal jevit tak špatným a mou hlavu zaplnily veskrze pozitivní pocity. Sáhl jsem si rukou na čelo. Rekordní látková výměna učinila z mého čela horoucí plotnu. Určitě přes čtyřicet ! Paráda !
Už to bude pár let, co jsem pochytil informaci o chování organismu při horečkách vyšších než čtyřicet stupňů Celsia. Byla to zpráva velmi plochá a únavná, nebudu vás tedy zatěžovat podrobným popisem. V kostce obsahovala tento materiál :

 člověk, vlivem vysokých teplot zblbne ( souhlasím )
 nepřátelské mikroby způsobující nemoc, natahují bačkory jak na běžícím pásu
 tělo má co dělat, aby tento stav zvládlo, tudíž uvolňuje látky na ovlivnění mozku, respektive vnímání. Patrně proto, aby mu do toho nikdo nekecal a nedělal nějaké nerozvážné činy.
 se vším souhlasím, všechno je čistá pravda i když lékaře musí v této chvíli křísit

Jinými slovy jsem hicoval jako blázen, ale cítil se absolutně skvěle, chvílemi jsem si dokonce zanotoval i nějakou tu odrhovačku. Ke svému velkému překvapení bych v té chvíli uvítal i kvalitní sex ! Na to jak ubohý byl můj stav před dvěma hodinami, opravdu pozoruhodná změna ?! Nejvíc mě na tom mátlo vlastně to, že mi bylo hůř !
Odněkud se ozvalo podivné klokotání, které jsem zpočátku považoval za nějakou úchylnou píseň z rozhlasu, ale klokot pokračoval vesele dál. Opřel jsem hlavu o lokty a s debilním úsměvem přemýšlel, co by to asi tak mohlo být ?! Permoníčci byli vyloučeni okamžitě, nejsem přeci blázen …… ! Každý ví, že permoníci jsou k viděni pouze v hlubinných dolech …
“A co takhle RARACH ?” nadhodil jsem šibalsky každá návštěva byla vítána.
Moment uvažování ……… ne, ne, ne nejsem si vědom, že bych vysedával černé vejce za sporákem ..…..
Horečka stoupá a klokot taky …….
Vypínám rádio, abych se mohl soustředit.
Ozvalo se tiché zasyčení ……. DRAK !!! …. Dráček !!!…. Soptík !!! …. Jasně, mám v kuchyni saň !
Ježišmarjá, to je ale skvělé Odbíjí šťastná hodinka. Ještě nikdy mi nebylo dopřáno vidět draka … Svět je na mně hodný …
Uslintnul jsem na polštář a s tvářemi rozpálenými horečkou vyrazil do kuchyně, úžasné dobrodružství bylo na dosah.
Kuchyň se halila do oblaků dýmu. Udělal jsem dva kroky směrem, kde jsem předpokládal ležícího ještěra …………….. a ten - tam nebyl !
Zklamání dosáhlo vrcholu.
“Kruci, asi se lekl a prchnul, to je ale pech !!!” Pak jsem si všiml hrnce s vařící vodou a jasné vědomí osvítilo mou zastřenou mysl …………………………………… přiletěl, aby mi ohřál vodu na čaj. Zaplať pán Bůh že na světě jsou ještě hodní draci.
S plovoucíma očima jsem vypnul plyn a sundal celofán z nového balení čaje.
“ČAJ PIGI, to zní tak roztomile” zahihňal jsem se a otočil obsah do hrnce. 48 balíčků narvaných silným čajem začalo louhovat své síly do tekutiny. Spokojeně jsem pozoroval, jak se voda mění v smrtící koncentrát.
Důležitá byla hlavně doba ponoření. S lahví sirupu v jedné ruce a s citrónkem v druhé, střídavě přilévaje obou pochutin do kastrolu dosáhl jsem požadovaného odstínu - trochu vybledlej dehet. S bosýma nohama postávaje v kaluži kondenzované vody, vyndával jsem kráječem knedlíků vylouhované sáčky a broukal si píseň práce. Nejsem si vědom že bych jí někdy uměl, ale v tomto afektovaném stavu se mi vybavila slova i melodie.
Když jsem byl hotov, zatančil jsem taneček kolem sporáku a vytáhl šálek. Nábožně jsem ho ponořil do čaje. S čvachtavým zvukem, jako když přemisťuje něco dlouhého a slizkého se hrníček naplnil. Naklonil jsem se nad šálek a nasál okouzlující aroma vonných par- ………. absolutně nic.
“ Nu což, asi mám rýmu” zhodnotil jsem situaci ledově a srknul si teainové bomby , kterou by armáda hodnotila jako prudce radioaktivní Byla výborná ! Zcela nadšen výsledkem své práce, odhopkal jsem zpět do pelíšku, kde se mi podařilo do sebe narvat šest šálků té zrůdné směsi. Židle jenž stála před dveřmi za kterými se schovávala koupelna vytvářela ve hře světel a stínů neskutečné pohybové kreace.
Tělo mi zaplavila vlna příjemného tepla a srdce začalo nepravidelně tlouct. Moje aorta dost silně protestovala proti návalu teinu a kofeinu. Zvýšila proto svou činnost dvojnásobně a hlasitost taktéž. Přišlo mi skvělé, že i srdce jindy takový nudný patron přichází s něčím novým.
Ústa se mi sama roztáhla do širokého úsměvu. Bože dnes se vše daří, ale něco mi schází !? Usilovně jsem přemýšlel. Sex to není, žízeň také ne, HLAD …?! Jasně ….. mám hlad,velký hlad! Musím jíst! Teď hned.
Odhodil jsem přikrývky a vyrazil na průzkum do lednice. Výsledek ? Dvě plechovky fazolí v tomatové omáčce , krabičku rybiček v oleji, litr podmáslí, máslo, kysané zelí, paštiku, sklenici sádla, dva párky, rohlíky a kečup.
Jídla jako na hostině. S chutí sobě vlastní jsem zakrojil krajíc chleba a bohatě obložil rybičkami, z otevřené plechovky fazolí jsem velkou lžící vyjídal tu úžasnou pochoutku. Vše bylo bohatě splachováno podmáslím. Jako moučník posloužily výtečné párky, polité kečupem a posypány zelím.
Najedl jsem se jako král !
Krknul jsem si a ulehl zpět na lože.
Během několika pikosekund, jsem byl právoplatným členem království nevědomosti.
Během noci můj stav doznal několika základních změn. Již jsem se necítil tak HAPPY a trápila mě noční můra.
Nejdřív se mi zdálo, že mě pomočil Tyranosaurus Rex. Vymrštil jsem se do sedu a zhluboka dýchal. Hodiny odbíjely neznámou hodinu noční.
Polštář byl úplně promočený. S hlubokými obavami jsem sklonil hlavu a přičichl k hroudě vlhké hmoty
……….Fajn ! Byl to opravdu jen sen. Natáhl jsem se pro ručník a otřel si hlavu. Chvíli zírám do absolutní tmy. Hlavou se mi honí smršť myšlenek …… Kde to jsem ? ……. Kdo jsem ? ……….. Co tady dělám ? ……… Proč spím v louži ? ……….. Proč jsem si na noc nevzal plavky ? …….. Co se to děje ? ………
Počítadlo mých mentálních kvalit se otáčí závratnou rychlostí. S tichým cinknutím se zastavilo na hodnotě 0,43 a mlčky vyčkává děj věcí příštích. Zamrkal jsem do tmy a tma zamrkala na mě.
Pomaličku, jako když se skládají puzzle, zapadaly útržky paměti na svá místa, aby o několik chvil později zazářily v mé mozkovně jasným světlem pochopení a vytvořily základní příkaz pro mé tělo, nutný k přežití dalších dnů.
“ Padej na záchod !!!” ……. poslechl jsem bez váhání.
Po návštěvě toalety mi bylo o moc lépe. Uvedl jsem do chodu osvětlení kuchyně a hledal cosi k pití. Netrvalo ani tak dlouho a našel jsem hrnec, plný roztodivné směsi…… chvíle napětí …. ano !!! …. Byl to můj čaj zabiják. Nalil jsem si hrnek a vylil ho okamžitě poté, co se tekutina dotkla špičky mého jazyka. Tvář mi zkřivila křeč. Proboha !!! To je dryák! Zaplať pán Bůh, že jsem to nepil ! …. Nebo snad pil ? ….. Rozhodl jsem se tuto nepochybně riskantní myšlenku nedovést do cílové rovinky vysvětlení, abych byl ještě vůbec schopen usnout.
Vědom si svého ubohého stavu, natočil jsem si sirup s horkou vodou. Chutnalo to příšerně, ale žízeň to zahnalo. Nové suché deky a prostěradlo učinily z mého lože alespoň trochu pohodlné místo. Pohled na budík mi vyjasnil časový posun a já se zhroutil zpět do peřin.
Zdál se mi hrozný sen :

- Jel jsem na zkoušku. Na zastávce jsem nastoupil do tramvaje a uvelebil se na sedačce. Tramvaj zašvitořila : “ ukončete výstup a nástup, dveře odcházejí ” Čtyři páry dveří se sami vyšroubovaly z pantů a zůstaly stát na peróně. Tramvaj sebou cukla a pomalu se rozjela.Vzniklý průvan mi čechral vlasy. VLASY!
- Náhle ke mně přistoupil malý stříbrný smrk, obalený nakládaným hermelínem.
“ Revize jízdenek ” přikázal a zakýval šiškami
Vytáhl jsem jízdenku, jehličnan natáhl haluz a uchopil jí. Několik hermelínů se zadívalo na tiket. Tvářili se opravdu zle.
“ Od minulého roku neplatné ” řekl, vytáhl kleště, cvaknul dva sýry a plácnul mi je do ruky
“ Dostavte se k zaplacení pokuty do data vytištěném na obalu ”
“ Kam ” zeptal jsem se zmateně
“ No přeci do národního muzea člověče, to ví přeci každý ! ” odfrknul si zlostně smrk a rozplynul se. Zůstal jsem celý šokovaný sedět a z ruky mi kapal kořeněný olej.
“ Buď rád. Minule rozdával syrečky ” oznámila mi vysokofrekvenční bruska, sedící na sedadle přede mnou.
“ Děkuji vám ” opáčil jsem a stroj spokojeně zabzučel.
Tramvaj zapomněla oznámit že stanice byla zrušena a zabočila doleva. Kupodivu do ulice ve které nebyly koleje. Několik minut jízdy a stroj zastavil před potravinami.
“ Večerka - vystupovat ”
Poslechl jsem a vylezl z tramvaje. Vstoupil jsem do obchodu. Nikdo tam nebyl, kromě tlustého prasete s růžovým kloboučkem a dlouhými lyžemi na kopýtkách. Postávalo za pultem a promyšleně se šťouralo policejním pendrekem mezi zuby. Jakmile mě spatřilo zatvářilo se přímo blaseovaně:
“ Budete si přát mladý pane ?” chrochtlo
“Dvacet deka tlačenky. Světlé prosím. ” objednal jsem si
Výraz kance se změnil v zuřivou grimasu.
“ Co si o mě myslíte vy hulváte ?! ” řvalo dobytče “ copak jsem kanibal ?! ”
V obavách jsem ustoupil.
“ Co je to za chování, vy diletante ? ” tázal se sudokopytník a mával nad hlavou kusem točeného salámu.
“ Nechtěl jsem vás urazit dobré prase ” snažil jsem se ho uchlácholit “ to jen ta neznalost místních poměrů. Co takhle drůbeží, nebyla by ?” otázal jsem se nesměle
Pašík se evidentně zklidnil.
“No prosím, to je jiná ” a počal se hrabat pod pultem. Rány na chladící pult přerušily jeho činnost. Kolem rypáku se mu rozeběhly vrásky starostí. Svými očky vyplašeně mrknul z rohu do rohu.na hlavě se mu vztyčily štětiny, zdobené kapičkami potu.
“ A sakra ” chrochtnul “ už jsou zase tady. Jsme ztraceni ”
“ Kdo prosím ” tázal jsem se a hledal zdroj jeho obav.
“ Adamiti, člověče, Adamiti !!!” Jakmile to dořekl, rozsypalo se krycí sklo mrazáku a na pult vyskočilo šest chlazených kuřat. Jejich holá bezhlavá těla se leskla v umělém osvětlení obchodu. Vypadali jako trestná výprava drůbežích skinheadů. Prase začalo couvat. Stál jsem zcela zmaten uprostřed místnosti. Jedno z kuřat na mě ukázalo křídlem. Druhé však zavrtělo pahýlem hlavy :
“ Toho nech, ten je náš ” zněl němý příkaz
“ Podívej se mu na hlavu ” první kuře natočilo pahýl směrem ke mně a krční obratle si mě nedůvěřivě přeměřovaly. Intuitivně jsem si pohladil svou holou lebku. Sakra vždyť jsem ještě nedávno měl vlasy?
“ Tak já radši půjdu ” prohodil jsem a začal couvat ven.
“ Přece mě tu nenecháte s nimi ?!” zoufale kvičelo prase. Na nic jsem nečekal a vyběhnul ven na chodník přímo pod auto kropící silnici ………………..
……………...……………………. a v tom jsem se probudil opět mokrý od hlavy až k patě !!!
“ Tak dost ! Copak jsem průtokový ohřívač, kruci ?!” Nadávky mi létaly z úst zcela nekontrolovatelně a bez cenzury. Moje ruka instinktivně hmátla do police pro nové ložní prádlo¨, ale přihrádka byla katastrofálně prázdná. Zaskřípal jsem zuby a čvachtnul s sebou do postele.
Venku za okny se rodil nový,krásný den a já se cítil slabý a nemocný. Nával sebelítosti mi zabral dobré dvě hodiny. Za tu dobu jsem sám sebe přesvědčil, že mně nikdo nemá rád, každý na mně kašle a já chudinka malinkatá tady sedím, těžce nemocen na pokraji smrti a každýmu je to úplně u prdele !!!
Nicméně nic netrvá věčně a tak se i můj lítostivý stav po čase rozplynul. Bylo mi úplně jasné, že mi nikdo nepomůže, už jenom z toho důvodu, že o mé nemoci nebyl nikdo informován. Zmobilizoval jsem tedy poslední zbytky sil a mužně se postavil problému čelem.
“ Jdu do lékárny ” zaznělo jako když udeří hrom. Za tímto gestem následoval dvouminutový záchvat plíce rvoucího kašle, který už v žádném případě nebyl tak “mužný”. Otřel jsem si uslzené oči a pokusil se nadýchnout, více méně s úspěchem, pominu li fakt, že jsem měl pocit, jako když vdechuji horké jehly. Byl jsem podivně malátný, jako bych se pohyboval v cukrové vatě.
Nějaký čas mi trvalo než jsem se oblékl a nalezl dostatečně velký kapesník na vskutku exotické tekutiny, které opouštěly můj nos. Sebral jsem ze sporáku znehodnocený hrnec ve kterém jsem připravoval svůj čajík s úmyslem vyhodit ho cestou do nějakého kontejneru.
Sešplhal jsem neskutečné množství pater a vtrhl do drsné reality. Ještě že mám lékárnu hned za rohem. Je vzdálena necelých sto kroků, ale i tento úsek byl značně vysilující. Kličkoval jsem ulicí mírně dezorientován a na ukazováčku se mi pohupovala výše zmíněná nádoba. Odplivl jsem na chodník a plivanec jemně zazvonil o obrubník. Ani nevím jak, ale najednou jsem stál před vchodem do lékárny.
Za pultem stála velmi pěkná mladá magistra a okem odborníka měřila můj zevnějšek.
“ Dobrý den ” pozdravil jsem slušně
“ Vidím, že pán je chronický optimista ” odpověděla magistra a zamyšleně si třela bradu. Rozhodl jsem se toto rýpnutí ignorovat a rovnou na ní vychrlil své požadavky.
“ Potřeboval bych něco účinného na bolest hlavy, zad, plic, nohou, rukou, krku a uší ”.
“ Záchranku ” odvětila okamžitě
“ Zanechme prosím šprýmů, opravdu mi to nepřipadá jako dobrý vtip.
Potřebuji něco, co bude účinkovat ihned, ano ?”
“ Soukromou záchranku ” nenechala se odradit.
Náhle zpozorovala hrnec od čaje.
“ Co to je ? ” zeptala se vyděšeně a ukázala na mou ruku.
“ Předpokládám že paže ” odpověděl jsem a natáhl svou ruku prudkým pohybem před sebe, aby si ji mohla prohlédnout. Hrnec však nebyl připraven na tak náhlou změnu pozice a opustil můj ukazovák s lehkostí plachtícího jestřába. Ladným obloukem přeletěl polovinu místnosti a s příšerným rámusem skončil v obrovské hromadě letáků doporučujících nějaký zázračný lék. Magistra se absolutně nenechala vyvést z míry.
“Co to bylo ” zeptala se znovu a neomylně mířila pohledem k nádobě. Nedbale jsem mávl rukou a řekl : “ ale to nic, v tom jsem si jen vařil svůj čaj – předpokládám ”. Dívka se tvářila velmi překvapeně.
“ A to jste opravdu pil ?”
“ Pokud mám všechny dostupné informace, tak ano ”
Chvíli nechápavě pozorovala odporný předmět a pak začala pokládat na pult zarážející množství léků. Když hromada připomínala malý model Cheopsovy pyramidy, musel jsem jí zarazit. Zaprvé jsem u sebe neměl tolik peněz a za druhé, kdyby kdokoliv pozřel takovéto množství léků, tak už zaručeně nikdy žádné potřebovat nebude. Nechal tedy jsem její připomínky bez povšimnutí, mlčky zaplatil a vypravil se na zpáteční cestu.
Byl krásný den, kdy slunce tak nějak svítí ale nehřeje, vítr se prohání mezi domy jen aby tě polechtal a teplota je přesný kompromis mezi horkem a zimou. Na obloze se projížděli ojedinělá oblaka, křižována hejny ptáků a já stojím před lékárnou, rudý v obličeji, zlomený v pase, ze všech kapes mi vylézají krabice léků, takže vypadám jako narkoman se zcela jasnými abstinenčními příznaky a na jazyku mám chronicky známou větu :

“ Tento způsob babího léta, zdá se mi býti poněkud nešťastným ”